Článek
Nedávno jsem jela příměstským autobusem a byla svědkem situace, kdy potřeboval nastoupit vozíčkář. Autobus sice byl tzv. nízkopodlažní, ale to je jednomu houby platné ve chvíli, kdy je mezi zastávkou a autobusem stále poměrně velký výškový rozdíl. Ten je pro vozíčkáře téměř nepřekonatelným problémem, zejména pokud nastupuje sám a nemá k ruce žádného pomocníka. Obdobně nepříjemný problém to je i pro člověka o berlích nebo hůlce.
Řidič sice nebyl nadšený, ale šel vysunout nástupní plošinu, aby mohl vozíčkář do autobusu vjet. Když nastupuje člověk o berlích nebo o hůlce, nikdo mu plošinu většinou nevyndá. Řidič předpokládá, že to nastupující zvládne sám. Bohužel jsem zažila i situaci, kdy se paní o dvou berlích od řidiče dozvěděla, že nemá cestovat, když to nezvládne. Přitom by stačilo, kdyby nízkopodlažní autobus při příjezdu k zastávce svou výškou nástupu plynule navazoval na chodník nebo ostrůvek zastávky. Že to nejde?
Budete se divit, ale jde to. Je to ve Francii, v Holandsku i v Německu. Proč to nejde u nás?
Problém se netýká jen autobusů. České nízkopodlažní tramvaje také často mívají výškový rozdíl a nemalou mezeru mezi nástupní refíží a podlahou tramvaje. Stejně tak je nepříjemná mezera mezi nástupištěm a vozem metra. Ve jmenovaných zemích nejsou žádné výškové rozdíly ani mezery. Podlaha dopravních prostředků neuvěřitelně přesně přisedá k chodníkům, nástupním ostrůvkům, refížím a nástupištím. Tak přesně, že to prakticky ani nedrnce, vozíčkář, ale také maminka s kočárkem, přejedou naprosto plynule. Člověk o berlích také nepocítí žádný problém.
Když nová výstavba, tak tedy nově
Dokážu pochopit, že u starších zastávek tento problém přetrvává. Co však pochopit nedokážu je fakt, že se tak děje i tam, kde jsou budovány zcela nové zastávky a chodníky. Je snad tak složité sladit výšku dopravního prostředku s nástupními ostrůvky?
Kdo nikdy nebyl vozíčkář, nepochopí, jak důležité je nemít všude na těchto místech mezeru jako hrom a výškový rozdíl. Kolečka právě v této díře velmi snadno uvíznou a dostat se z takové svízelné situace, když řidič spěchá a chce už zavřít dveře, to opravdu není jednoduché.
Úplně stejný problém čeká na vozíčkáře u chodníků, kterým jsou budovány plynulé sjezdy a nájezdy. Je opravdu tak těžké postavit tento sjezd tak, aby mezi silnicí a nájezdem nebyla mrňavá nepříjemná mezera?
Bude metro linka D lepší?
Pevně doufám, že u nové linky metra označené jako D, která má údajně být supermoderní a snad se dokonce i uvažuje o vlacích řízených automatikou (tedy bez lidských řidičů), tyto nešťastné mezery mezi nástupištěm a podlahou vagónů nebudou. Když už se buduje nová trasa, konečně by mohl být vjezd do vagónů plynulý. Opět to zcela jistě ocení i maminky s kočárky, zejména s těmi, které mají menší kolečka.
Pokud někomu připadá, že jde o mnoho povyku pro nic, doporučuji si udělat exkurzi po městě na invalidním vozíku. I přes fakt, že se stále mluví a píše o bezbariérových městech, teprve až si to na vlastní kůži vyzkoušíte, pochopíte, jak to v Česku s tou bezbariérovostí skutečně je.
Jak cestuje ten, kdo potřebuje bezbariérové přístupy?
Nejen, že s úžasem zjistíte, jak je složité se vůbec dostat na místo, kam se potřebujete, protože ne všude jezdí nízkopodlažní spoje, ale někdy v některých místech potkáte pouze jeden nízkopodlažní spoj za dvě nebo tři hodiny.
V Praze někdy budete muset jet na jinou zastávku metra, protože ta, kterou potřebujete, výstup pro vozíčkáře třeba nemá. Následně si uděláte okružní jízdu městem, abyste se dostali tam, kam potřebujete.
Garantuji vám, že domů přijedete utahaní jako štěňata, a to přes to, že jste celou dobu seděli na vozíku. O něco méně jsou možná unavené maminky s kočárky, protože jsou zdravé, a pokud mají štěstí, najdou se galantní muži, kteří jim s kočárkem přes různé bariéry pomohou. Že je těch bariér stále v českých městech víc než dost, vám jistě každá maminka potvrdí.
