Článek
Otázka skýtá celou plejádu odpovědí, protože se můžeme zaměřit na různé aspekty debat. Jak schopný je moderátor nebo moderátorka? Nedělá si z politiků kamarády? Dokáže jim dobře zatopit? Jak dobře vybraní jsou pozvaní diskutující? Jak přesně trefil tým pořadu téma? Jde skutečně o něco, co rezonuje společností? Jistě bychom našli ještě další úhly pohledu, jak bychom mohli televizní politické debaty hodnotit. Ať už tak nebo jinak, jako divák z nich mám v posledních měsících v zásadě jeden jediný pocit: marnost nad marnost.
Poslední kapkou pro mě bylo sledování čtvrtečního „Máte slovo“ na ČT1 (ze dne 22. 5.), Třaskavé téma „Ukrajina“ se postaralo o víc než rušnou debatu, plnou osobních invektiv a urážení. Pokud se před kamerou urážejí obyčejní občané, ještě se to dá pochopit, ale ti se zdaleka tak nepředvedli, jako pozvaní diskutující. Chvílemi působila Michaela Jílková až bezradně. Co s nimi, když odbíhají od tématu, hádají se jeden přes druhého a urážejí se? Co z toho má divák, který chvílemi jen těžko chytá významy vět?
Podobná situace se v poslední době objevuje i v Otázkách Václava Moravce. Hádky politiků a političek bývají tak velké, že často narušují základní smysl pořadu - totiž fakt, že je tu televizní debata v prvé řadě pro diváky. Jakmile začne být z jakéhokoliv důvodu nesrozumitelná, je úkolem moderátora zasáhnout. On je tím, kdo má vše ohlídat. V poslední době se však zdá, že i tak zkušení a ostřílení moderátoři jako Jílková, Moravec nebo Terezie Tománková mají problém úkol ustát. A to zdaleka ještě nejsme měsíc před volbami!
Ostuda v přímém přenosu
Nevím, jestli si politici uvědomují, že svým chováním před kamerami o sobě vysílají zásadní informace. Pokud oni nevnímají, že jde často o ostudu v přímém přenosu, pak mnoho diváků to už rozhodně vnímá. Často se na ně dívám a říkám si: „Tihle lidé jsou placeni z mých daní!“ Lidé, kteří se vzájemně urážejí, překřikují se, plivají na sebe špínu a nejsou schopni domluvit se ani na těch nejzásadnějších tématech, která si zaslouží shodu napříč politickým spektrem, protože se týkají dlouhodobé budoucnosti naší země. Jedna vláda udělá reformu penzí, druhá ji zruší. Je jedno s kým kdo souhlasí a komu kdo fandí. Prohrávají všichni, protože tuhle legrácku si krutě z našich peněz všichni zaplatíme. A nejde jen o penze, jde o mnoho dalších rozhodnutí a plánů, které se udělají v jednom vládním období a v tom dalším, pokud vyhraje volby někdo jiný, se zase zruší. Dívám se na televizní politické debaty, sleduji moderátory, kteří už nevědí, co mají udělat, aby své hosty ukočírovali a říkám si, že tam tyhle lidi nechci. Nechci takové politiky. Nechci v politice lidi, kteří se k sobě neumí chovat, kteří nedovedou vzájemně komunikovat i přes rozdílnost svých názorů a kterým záleží jen na vlastním prospěchu. Protože právě vlastní prospěch je často to, co z debat smrdí na hony daleko.
Jsou málo zodpovědní za úspěch země
Většina manažerů velkých firem je přímo hmotně závislá na úspěchu firmy, kterou řídí. Když se firmě nedaří, pořádně to pocítí na financích. Když se jí nedaří hodně, většinou „jsou odejiti“. Jako vedlejší efekt takového neúspěchu se pak s nimi vleče i špatná pověst a také to může znamenat, že ve vrcholovém managementu jednou pro vždy skončili. Nikdo je nikde už nechce. Takové věci se totiž rozkřiknou.
Naši politici jsou naprosto nedostatečně finančně závislí na úspěchu své země. Jejich příjmy by měly být přímo navázané na to, jak se České republice daří. Je vysoká inflace? Klesá hrubý domácí produkt? Ukazuje se i v dalších ukazatelích, že se země propadá? Máme po Amsterdamu nejdražší byty v Evropě? Budeme mít nejdražší elektrickou energii v Evropě? Za to nesou politici ve vrcholové politice přímou odpovědnost! Nezaslouží si žádný fixní plat. Jejich plat by měl být přímo navázán na to, jak se zemi daří. Nedaří se? Tak tedy s platem dolů! Samozřejmě by se to mělo týkat nejen vlády, ale všech poslanců i senátorů, kteří čerpají řadu nehorázných výhod a v lavici sněmovny je vidíte jen výjimečně. Kdykoliv se na přenos z parlamentu podívám, vidím poloprázdnou sněmovnu. A za to mají stoprocentní nemocenskou? Za to mají měsíčně přes sto tisíc korun a k tomu možnost čerpání náhrad, které v součtu mohou udělat totéž, někdy i víc?
Když se jich zeptáte, proč mají ve srovnání s obyčejnými občany tak vysoké příjmy, nejspíš se dozvíte, že to tak je všude na světě, že musejí reprezentovat, že pracují od nevidím do nevidím, že by měli být těžko uplatitelní apod. Tak od nevidím do nevidím pracuje každý druhý normální člověk, protože to dnes v mnoha zaměstnáních ani jinak nejde (nebo ve vlastním podnikání) a s tou uplatitelností je to také s otazníkem. Peníze nesmrdí, ani když jich je hodně, to už nám v minulosti ukázala nejedna úplatkářská kauza.
Politici mají nést odpovědnost, a to přímou a bolestnou! Povedou-li zemi do háje, ať mají minimální mzdu. Tady není co řešit. On by se pak do politiky taky nehnal kde kdo. Protože u nás se chodí do politiky zbohatnout, a to je špatně.
Zpět k politickým debatám
Politická nezodpovědnost a nedostatečná závislost na úspěchu země v jejímž čele stojí, vede politiky k aroganci a k chování, které v posledních měsících stále častěji můžeme vidět právě v televizních politických debatách. Nejsou schopni spolu komunikovat. Každý si hraje na svém vlastním písečku. K čemu to je dobré? Proč tam tito lidé jsou? Opravdu to takhle chceme? Sledujme pozorně chování debatujících politiků, protože nám může mnoho prozradit ještě před tím, než vhodíme na podzim náš hlas do urny.
A televize a jejich pořady? Ty by měly v prvé řadě myslet na to, že politické televizní debaty tu jsou pro diváky a ne pro to, aby se politici předváděli a exhibovali před kamerami. Až tedy příště opět začnou vykřikovat debatující jeden přes druhého, doporučuji jim naprosto nekompromisně vypnout mikrofony. Tuhle šarádu bych doplnila o žárovku, kterou bych umístila doprostřed stolu, u kterého se diskutuje. V okamžiku, kdy se začnou diskutující hádat tak, že už z toho divák nic nemá, protože nikomu už není rozumět, žárovka by třikrát blikla a pokud by okamžitě debatující nezmlkli, byli by jednoduše umlčeni. Zvuk vypnout a nazdar. To je síla televize. Umlčit jednoho, dva nebo všechny, nebyl by nejmenší problém. A té legrace u obrazovek! Sledovanost by se rozhodně zvedla. Každý se rád pobaví nad „neštěstím druhého“. A pro politka není větší neštěstí, než když mu někdo vezme jeho rozvášněné slovo. Možná by touto cestou bylo konečně dosaženo kultivovaných debat, ve kterých by nebyli moderátoři pasováni do role nemohoucích chudáků.
Anketa
Zdroje:
