Mýtus dnešní doby: V Praze je všechno nejlepší

Mám svého lékaře v jedné menší české nemocnici asi sto kilometrů od Prahy. Již několikrát jsem tam podstoupila náročné operace a vždy jsem byla moc spokojená. Nikdy jsem nebyla číslo, ale konkrétní jméno, člověk s tváří. Deset pokojíků na oddělení zajišťovalo velmi příjemný osobní přístup a dodnes mi stojí za to z Prahy do této nemocnice dojíždět. Ano, slyšíte dobře. Někdo z Prahy jezdí do malého špitálu nějakého okresního města. Však také vždy zažívám ty udivené tváře lidí, kteří nechápou, že se neléčím v Praze, když bydlím jen kousíček od ní.

Kdysi hodně dávno jsem se v Praze se svou diagnózou léčila. Když jsem musela poprvé podstoupit náročnou operaci, ujal se jí lékař, který je dodnes špičkou v oboru. Svou práci odvedl skvěle, ale zážitek z nemocničního pobytu bych si zopakovat nechtěla. Oddělení bylo obrovské, po zazvonění pacient poměrně dlouho na sestřičku čekal. Ne proto, že by se někde flákala, ale sestřiček nebylo dost a holky se zkrátka od rána do konce směny nezastavily. Nestíhaly. Když jsem potřebovala chladící gel na pooperační ránu, přinesly mi seznam, ať se na něj zapíšu a že ho dostanu, až na mě přijde řada. Pacientů totiž bylo moc nejen na sestry, ale také na lednice a celkově na vybavení a zázemí. Nikdy jsem nebyla Stránská, byla jsem číslo, a to jsem měla i na náramku na ruce. Bylo sakra důležité si ho hlídat a kontrolovat, že kapačka, kterou člověku nesou, je skutečně pro něj. Na oddělení byl takový blázinec, že se někdy člověk cítil až v ohrožení.

Operatér odvedl skvělou práci, ale pobyt na oddělení už ovlivnit nemohl a protože jde zkrátka o Prahu, lidí je moc, oddělení jsou velká, a podle toho to všechno vypadá.

Přesto si mnoho lidí žijících mimo hlavní město myslí, že v Praze je vše nejlepší. Není. Ano, Praha má, třeba právě ve zdravotnictví určitá zařízení, která jsou spádová pro celou republiku, protože jejich vybavení a také kvalifikace personálu je tak speciální, že se zkrátka jinde nevyskytuje. Na to je takové zařízení příliš drahé, aby bylo ve více městech a počítá se s tím, že ty nejkomplikovanější případy přijedou do Prahy. Centralizace těchto zařízení je dnes běžná ve všech evropských zemích a je to v pořádku. To ale na mysli nemám. Teď mluvím o diagnózách, které dokážou velmi dobře léčit i lékaři menších okresních nemocnic. Proč se neléčit tam? Každý si může vyhledat zařízení a třeba si ve svém okolí vybrat tu nemocnici, která má v léčbě určité diagnózy ty nejlepší výsledky. Často ale vůbec není nutné jezdit do Prahy, to je jen mýtus, že tam na pacienty čeká to nejlepší. Mnohdy tomu tak vůbec není.

Víte, že absoutním vítězem soutěže „Nejlepší nemocnice ČR“ se v roce 2023 stala nemocnice Agel Třinec - Podlesí, a. s.?

Nejde však jen o zdravotnictví. Stačí se podívat, co se v posledních letech děje ve školství. Přijímací zkoušky na střední školy se staly v Praze adrenalinovou záležitostí. A proč? Protože do Prahy se hlásí 10 000 dětí žijících ve středních Čechách, ačkoliv by se mohly hlásit na školy v místě svého bydliště. Praha má míst na středních školách dostatek, pokud by ta místa byla určena jen pro Pražáky. Bohužel, když se deset tisíc dalších zájemců hrne na studia do Prahy, počet míst nikdy stačit nemůže.

Tím se otevírají nůžky i v kvalitě, protože zatímco na přijetí na střední školu v malém okresním městě stačilo letos 40 bodů, na přijetí v Praze mnohdy nestačilo ani bodů devadesát. Co s tím? Podle rozhovoru, který poskytl radní pro školství v televizi DVTV, ani on si neví rady a je si jist, že dokud nebude existovat povinná spádovost, problém se nevyřeší.

Vyřeší ho spádovost? Ani náhodou. Už dnes rodiče své děti hlásí dočasně „k někomu“, často k babičce, tetě nebo jiným příbuzným, aby se třeba dostaly do mateřské školy nebo na zvolenou základku. Když lidé chtějí něčeho dosáhnout, často si prostě cestu najdou. Restrikce a nařízení nejsou řešením.

Proč vlastně chce tolik rodičů, aby jejich děti studovaly na SŠ v hlavním městě? Opravdu jsou pražské školy o tolik kvalitnější? Nebo je to zase jen mýtus? Opírá se zájem rodičů o nějaká skutečně doložitelná data, která by prokazovala, že když pošleme dítě studovat na střední do Prahy, tak je to pro jeho budoucí život a kariéru lepší?

S terciálním vzděláváním je situace již poněkud jiná, než u středních škol, přesto rozhodně neplatí, že by byly vysoké školy a univerzity jen v Praze a už vůbec ne, že by právě tam byly ty nejlepší z nich. Tyto vzdělávací instituce najdeme kromě hlavního města také v Brně, Českých Budějovicích, Ostravě, Opavě, Liberci, Hradci Králové, Ústí nad Labem, Olomouci, Pardubicích, Zlíně, Plzni a ještě i jinde.

Samozřejmě, ne vždy se v okolí našeho bydliště nachází zrovna ten obor, který chceme studovat, ale i tak je výběr poměrně dobrý. Navíc, mnohé mimopražské fakulty mají výrazně lepší pověst než ty pražské. Mezi tisícovkou nejlepších vysokých škol světa v takzvaném šanghajském žebříčku se například umístila i Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Mnoho Čechů by to ani nenapadlo.

Velmi dobře si v tomto žebříčku vede i Masarykova univerzita (Brno), Univerzita Palackého (Olomouc), Vysoké učení technické v Brně, nebo Technická univerzita Ostrava. Všechny se umístily mezi tisícovkou nejlepších světových škol.

Bez zajímavosti není ani fakt, že pražská Karlova univerzita je sice v tomto žebříčku stále nejlépe hodnocená česká škola (na paty jí šlape Brno se svou Masarykovou univerzitou), ale každým rokem se v tomto žebříčku propadá níže a níže. Zdá se, že už není daleko doba, kdy ji brněnská Masarykova univerzita předběhne. Zkrátka, máme i mimo hlavní město řadu kvalitních vysokých škol a univerzit.

Pro studenty a jejich rodiče jistě není zanedbatelný ani fakt, že život mimo Prahu a také studentské ubytování, je většinou tím levnější, čím dál se od ní nachází. Proč tedy chce tolik mladých lidí na vysokoškolská studia do hlavního města? Otázka je o to zajímavější právě dnes, kdy není problém vyjet studovat i do jiných evropských měst, získat na studia zajímavé stipendium, poznat díky tomu jinou kulturu a třeba se i naučit další cizí jazyk.

Ono to ale skoro vypadá tak, že kdo si na zahraniční studia netroufá, vyrazí alespoň do Prahy, protože je to nejbližší „velký svět“.

Do Prahy se jezdí také za vysokými platy, tedy za prací. Což o to, volných pracovních míst je tu hodně. S tím platem to však zdaleka není tak jednoduché, jak si mnoho přijíždějících myslí.

Mám okolo sebe poměrně hodně lidí, kteří po půl roce odjeli zklamaní domů. Bydlení v hlavním městě je totiž tak drahé, že když ho dotyčný nebo dotyčná zaplatí, co zbude z platu už nijak úžasné není a prakticky se vyrovná tomu, co by si mohl člověk vydělat ve svém bydlišti.

Mnozí kromě problému s bydlením narazili také na to, že ani v Praze nemá každý zaměstnanec čtyřicet tisíc hrubého měsíčně a že nejvíce volných pracovních míst nabízí platy poměrně hluboko pod pražským platovým průměrem. Myslet si, že si manažeři svá manažerská a dobře placená místa nehlídají, je naivní. Nikdo o takové místečko nechce přijít.

Nedávno mi jedna známá, která takto přijela do Prahy za prací, nadšeně sdělovala, že kdyby dělala asistentku v kanceláři u nich na malém městě, nedostala by víc jak 28 tisíc hrubého měsíčně. V Praze našla místo hned a s platem rovných 35 tisíc hrubého! Zatím bydlela u kamarádky, která v bytě žila se svým přítelem. Mělo to být jen dočasné řešení, než si najde něco vlastního. Oběhala desítky nabídek k pronájmu, ale ani u malé garsonky se i se všemi poplatky za energie a služby pod patnáct tisíc měsíčně nedostala. Nakonec skončila na ubytovně v cimře se třemi dalšími ženami a vydržela to tam přesně měsíc. Pak se sbalila a odjela do svého malého města, ve kterém si našla práci, vrátila se k rodině a zjistila, že je vlastně spokojená. Protože on si člověk také musí k tomu všemu připočíst fakt, že opustit rodinu (v tomto případě manžela a dítě), aby člověk vydělal více peněz, to není úplně snadná věc. Zejména pro ženu ne. Není jednoduché vídat své dítě jen o víkendu a snažit se mu vysvětlit, že má místo maminky lepší oblečení nebo že si rodina může dovolit více jiných požitků, lepší dovolenou apod.

Když lidé přemýšlejí nad přestěhováním se do hlavního města, často je slyším udávat tři důvody: větší nabídka práce s lepšími platy, skvělá nabídka kulturního vyžití (divadla, kina, galerie apod.) a všechny úřady u nosu.

O kulturním vyžití se mimopražští často rozplývají. Většinou je poslouchám s němým úžasem a přemýšlím, jak často zajdu do divadla nebo třeba na výstavu do galerie. Miluji divadlo a kulturu obecně, ale nemám na ni tolik času, kolik bych si přála. Dnes bydlím na vesnici kousek za Prahou a vůbec mi nevadí, že když chci jít do divadla, tak si za ním zkrátka dojedu. Nechodím do něj tak často, abych ho nemohla mít trochu z ruky. Rádi to s manželem pojmeme jako výlet. Rozhodně to však není tak, že bych byla v divadle každý týden. Spíš bych řekla, že mnozí mimopražští navštěvují pražská divadla častěji než já, která je má u nosu. Jejich obce pořádají autobusové zájezdy do hlavního města a já se často nestačím divit, kolik premiér tito lidé v Praze viděli.

Když slyším mimopražské argumentovat, že by to za nejlepší prací měli hodinu cestování, musím se usmívat. Cestovat do práce hodinu jízdy po Praze, je pro Pražáky naprosto běžné. V ranní špičce se dostat na potřebné místo většinou tu hodinu zabere, a to přesto, že máme metro, tramvaje a autobusy.

Proč by tedy nemohl člověk z malého města cestovat autobusem, vlakem nebo autem za prací hodinu? To je přece úplně normální čas!

Jedním z důvodů, proč si mnozí Pražáci nemohou pořádně vychutnat nabídku kulturního vyžití svého města, je fakt, že se v Praze žije rychle. Pražáci na nic nemají čas. Často sedí v práci do pozdních hodin, dělají totiž tzv. přesčasy. Velmi často jim je ani nikdo nezaplatí, protože pokud chtějí na vybraném místě pracovat, tak se to od nich zkrátka očekává. Dobrý plat není zadarmo.

Pokud i vy patříte k těm, kteří si myslí, že v Praze se žije blaze, dobře vše rozvažte. Mnoho z toho jsou mýty. Já jsem na maličkém městě nedaleko Prahy mnohem spokojenější, než bych byla v rušném hlavním městě. Máme u nás mnohem víc zeleně, děti tady mohou pobíhat bez toho, aby jejich rodiče zešíleli strachy, a vracet se do klidu maloměsta je také příjemné. Praha je krásná, o tom není nejmenších pochyb. Možná, že je i jako ta zlatá loď, jak se zpívá v jedné písničce. Faktem ale je, že není všechno zlato, co se třpytí.