Článek
Jedu metrem, čtu si. Zvednu trochu překvapeně hlavu od textu až v okamžiku, kdy periferně vnímám, že se někdo s někým pere, nebo hodně strká. Zvednu hlavu a půl metru ode mne stojí maminka s asi osmiletým školákem. V ruce drží jeho školní baťoh a kluk se do něj dobývá. Maminka chlapce prosí, aby toho nechal a stále opakuje: „Teď ne, Honzo. Teď to nebudeš vyndavat!“
Synek do matky nejprve drsně strčí, pak jí velmi nevybíravým způsobem vytrhne baťoh z rukou. To už scénku sledují všichni cestující, stojící nebo sedící kolem dvojice.
„Ale já chci,“ vykřikne panovačně. Za pár sekund už vytahuje z baťohu nějakou krabičku. Po chvíli se ukazuje, že jde o novou stolní hru, kterou mu zřejmě maminka koupila někde cestou na metro.
Honza si sedne na volnou sedačku a začne krabičku otevírat. Matka naléhá, aby to tady v metru neotevíral. Chlapec ji ignoruje. Ona se pokusí mu hru sebrat, on jí loktem silně udeří do břicha a začne křičet, že si to udělá, jak on bude chtít. Je vidět, že šťouchanec do břicha zabolel. Mladá maminka chvilku lapá po dechu v mírném předklonu, ale rychle se vzpamatuje. Všichni s napětím čekáme na její reakci. Být to mé dítě, byla bych s chlapcem už dávno hotová a pocítil by, jak má vypadat výchova. V dnešní superkorektní době však těžko můžeme očekávat, že by takový nevychovaný synáček dostal pořádně za vyučenou. Nejsem ani v nejmenším příznivcem tělesných trestů, ale jsou situace, kdy dobře zacílené plácnutí mateřskou rukou (aby máma vždy cítila, jak moc plácla), je nejlepším řešením. Pokud nám doba, zákony nebo snad tzv. moderní přístupy k výchově plácnutí nedovolují, měl by rozhodně následovat jiný výchovný prvek a v tomto případě by měl být hodně důrazný. Za sebe mohu říct, že by tu novou hru chlapec už nikdy neviděl. Zmizela by mu tak rychle, že by se ani nestihl otočit. A nejen to, následoval by další trest a dobře bych si rozmyslela, jaký. dovedu si představit zákaz počítače, zabavení mobilního telefonu apod.
Nebudu vás unavovat vývojem celé lapálie, ale než dvojice vystoupila, chlapec udeřil maminku ještě dvakrát. Nevydržela jsem to a klukovi jsem velmi důrazně sdělila, že jestli ještě jednou maminku udeří, zavolám na něj policii, protože to je domácí násilí. A dodala jsem, že nikdo nesmí ubližovat lidem kolem sebe. Samozřejmě, že jsem neměla ani v nejmenším v plánu volat policii, ale bylo mi líto mámy, která už měla bolestí zkřivený obličej a synáčka jsem chtěla trochu vylekat. Že jsem ústa nedržela! Neumíte si představit, co jsem svou poznámkou spustila. Ne, nebojte se, chlapec mě nezačal mlátit, ale obořila se na mě jeho maminka. Doslova spustila bandurskou: „Co se do toho pletete? Jste vadná? Vždyť je to ještě dítě?! To jsou dneska lidi, to je tedy hrozný. Policii zavolat na vás, kr..o!“
Zalapala jsem po dechu a během sekundy mi přestalo být maminky líto. Až jí synáček v šestnácti nebo sedmnácti letech jednou zmlátí, bude se tomu divit. Co však ve výchově nezvládne do deseti let dítěte, to pak už nedohoní. Když jí dnes osmiletý kluk bez výčitek takto udeří do břicha, má se odvážná mamina nač těšit. Inu, kdo chce kam, pomozme mu tam!
