Článek
V článku si dva mladí lidé stežují, že jim nestačí měsíční rodinný příjem přes osmdesát tisíc korun čistého (který spolu dohromady složí). Prý nic neušetří a zdá se, že žijí od výplaty k výplatě. Na dovolené si peníze půjčují apod.
Je hodně smutné číst, že dva lidé v nejlepším věku a s velmi solidními příjmy, nedovedou hospodařit. Ponechejme stranou fakt, že by alespoň základní finanční gramotnost měli mít z českého vzdělávacího systému, z povinné školní docházky apod. I kdyby tomu tak nebylo, zásadní chyba se stala při jejich výchově. Není povinností školy děti vychovávat a většina rozumných rodičů by se proti takovému přístupu i ostře ohradila. Děti si chceme vychovávat sami! Ne aby se o to staral stát, to tady už jednou bylo a stačilo… To ovšem na druhou stranu také znamená, že by rodiče měli své děti skutečně aktivně vychovávat. Co to znamená?
Peníze přestávají být na očích, a to má své důsledky
Děti jsou opičky a v prvé řadě se učí nápodobou. Budeme-li jim říkat, že se nemá kouřit a jeden z rodičů bude kuřák, ani jim taková verbální moudra předávat nemusíme. Nebudou mít prakticky žádný efekt. Děti se dívají, vidí, cítí, vnímají. Často vidí, cítí a vnímají mnohem víc věcí, než si uvědomujeme.
S tím však souvisí i fakt, že některé věci vidět nejsou, a také, že mnohé z toho, co je vidět, může mít zkreslenou vypovídací hodnotu. Jinými slovy, děti si něco, co pravidelně vídají, vysvětlí jinak (úměrně svému věku), než by nás vůbec napadlo.
Nemusíme chodit od peněz daleko. Rodiče platí mobilním telefonem za nákupy? V dávných dobách běžná situace, že se člověk podíval do peněženky a zjistil, že si nevzal dost peněz a něco si tedy koupit nemohl, je dnes již zcela výjimečná. Platíme mobily, ti méně pokrokoví platebními kartami a peníze jsou fyzicky vidět stále méně. Děti méně vnímají souvislost mezi prací rodičů a množstvím peněz, se kterými se v domácnosti hospodaří. V lepším případě jsou svědky toho, jak někdo vybírá finance z bankomatu. Výjimečně mohou vidět, že na účtu není dost a není možné provést zamýšlený výběr. I to se však dnes stává stále vzácněji, protože mnoho lidí má na účtech povolený kontokorent nebo používají hned několik kreditních karet, které jim rozšiřují finanční „zásoby“ pro utrácení.
Výchova je víc, než jen „žít spolu“
Kde jsou vidět fyzické peníze? Kolik co stojí a jak dlouho trvá, než takové peníze rodiče vydělají? Jakou námahu pro to musejí vynaložit? Kdy naposledy dítě vidělo nebo slyšelo, že si některý z rodičů nemohl něco koupit, protože u sebe neměl dost peněz? Toto mimovolní vnímání je pro dítě nesmírně důležité. Z toho vzniká jeho první představa o fungování světa. Pokud nezasáhne rodič aktivní výchovou, může si malé dítě myslet, že bankomaty jsou takové tiskárničky na peníze, ke kterým si kdokoliv může zajít pro jakkoliv velký finanční obnos. Může si myslet, že platit za cokoliv kreditní kartou je normální a správné, což je první krok do pekla předlužení.
Doba je taková, že už nestačí, aby se dítě jen dívalo kolem sebe. Bez přidruženého vysvětlení si může mnoho věcí špatně vyložit. Žít spolu už dávno pro správnou výchovu není dost. Vychovávat znamená v prvé řadě s dětmi komunikovat, vysvětlovat jim a aktivně společně trávit čas.
Někdo by měl dítěti vysvětlit, že kreditní karta je prima, pokud člověk využije její bezúročné období, a pak vše kompletně splatí. Vše ostatní je špatně, i když to může vypadat lákavě, když si člověk nakoupí za třicet tisíc, ale zaplatí za měsíc třeba jen čtyři stovky. Když se dítě dozví A, mělo by se dozvědět i B. Informace by vždy měly být úplné. Půjčil si táta na kreditce třicet tisíc? Bude to splácet měsíčně po čtyřech stovkách? Kolik zaplatí celkem i s úroky? Nejspíš se to přestane líbit nejen dítěti, ale i taťkovi.
Jste si jistí, že vaše děti vědí, kolik co stojí?
Zkuste navštívit sedmou nebo osmou třídu základní školy a zeptejte se dětí, kolik platí jejich rodiče za elektřinu, plyn, kolik stojí nájemné bytu, co stálo vybudování bazénu u rodinného domku, ale také na kolik vyjde jejich rodinu týdně jídlo, benzín do auta nebo třeba kolik platí rodiče za internet v domácnosti. Co stojí chození do fitka nebo jiná volnočasová závaba? Většina dětí to ještě ani v tomto věku neví! Minimálně určitý přibližný přehled by však třináctileté dítě už mít mělo. A nejen to!
Dítě v tomto věku by také mělo mít už vlastní finanční povinnosti. Začít je možné tím, že bude dostávat každoměsíční kapesné, ze kterého si ale bude muset například platit účet za svůj mobilní telefon. Tím dítě přimějete, aby začalo dělat první pokusy s hospodařením s určitou finanční částkou. Když kapesné utratí za jiné věci a na zaplacení účtu za vlastní mobilní telefon mu nezbude, tak dodržet, aby nemohlo telefon v ten konkrétní měsíc používat (u smluvních závazků rodiče účet zaplatí, ale dítě mobil k používání nedostane). Samozřejmostí by mělo být i to, že kapesné dítě nedostává proto, že je to nějaká rodičovská povinnost, ale dostává ho za plnění určitých svých povinností (řádná příprava do školy, pomoc v domácnosti, úklid ve vlastním pokojíčku apod.). Peníze zkrátka nikdo nedostává „jen tak“. Smysl pro povinnost a nutnost rozplánovat si své příjmy, je dnes opravdu důležitá.
Nežít nad poměry
Pokud dospělý člověk se slušným měsíčním příjmem (což rozhodně příjem nad 30 tisíc čistého je) není schopen nic ušetřit, někde se stala chyba. Stejně tak, pokud si půjčuje na dovolenou, což opravdu může udělat jen někdo, kdo má finanční gramotnost hluboko pod bodem mrazu. Nemáš na dovolenou? Řešení je velmi jednoduché. Na žádnou nejezdi. Nebo jeď na takovou, kterou si můžeš dovolit. Člověk může žít jen tak dobře, jak mu to jeho kapsa umožní. Když na něco nemám, tak si to nekoupím a ne, že si na to půjčím.
Mladí lidé jsou dnes často netrpěliví, chtějí věšinu věcí hned. Čekat nechtějí prakticky na nic. Pravda je však jednoduchá. Půjčit si, má smysl jen na výrobní prostředky a na bydlení, na které si většina lidí není schopna našetřit dost rychle, aby ještě mohli založit rodinu apod. I při těchto půjčkách (úvěrech) musí však člověk hodně opatrně vybírat, protože špatně zvolený úvěr může ve finále člověka velmi zatížit.
Halíře dělaj talíře
I toto přísloví je víc než pravdivé! O leasingu za necelých sedm tisíc korun mluví mladá dáma v článku jako o něčem, co není zásadní částka. Sedm tisíc měsíčně není zásadní částka? Pokud takto přemýšlí oba partneři, vůbec se nedivím, že jim jejich příjmy nestačí. Zásadní částka je totiž i jedna káva zakoupená denně ve městě. Například v Praze vyjde člověka taková levnější kávička na padesát korun (a to se naběháte, sehnat tak levnou). Za pracovní týden to udělá 250 a za pracovní měsíc dokonce celých tisíc korun! To tedy máme tisícovku jen za kafe, a to pochybuji, že by si mladá dáma kupovala tak levnou kávu. Kdyby denně chodila na kávu do některé ze světově proslulých sítí, které kávu prodávají, zaplatila by dvojnásobek.
Mít auto znamená platit povinné ručení, u novějšího vozu také havarijní pojištění, pohonné hmoty, pravidelný servis, záruční opravy apod. Auto je velmi vysoký výdaj v rodinném rozpočtu a každý mladý člověk by si měl zvážit, jestli ho skutečně potřebuje. Opravdu nemůže jezdit v MHD, ve vlacích a autobusech? Dokud partneři nemají děti, jsou přece v ideální situaci a mohou klidně žít bez auta a vyzkoušet si trendy udržitelnosti. Možná budou mít i dobrý pocit, že něco dělají pro společnost.
Ušetřit se dá na mnohém: praní, domácím vaření (nechodit do restaurací), nakupování, na spotřebě vody a elektřiny nebo třeba správným plánování spotřeby jídla, aby se ho vyhazovalo co nejméně. Troufám si tvrdit, že jen dobrým hospodařením se dá měsíčně ušetřit od stokorun do tisíců.
Holanďané, kterým se často lidé z jiných zemí smějou, že jsou to malí lakomci, však vůbec nejsou lakomí. Některé způsoby domácího šetření berou hodně vážně a mohli bychom se od nich některým trikům učit.
Když jede rodina na půldenní víkend, pití i svačinu si vezou s sebou. Nechtějí a nebudou obědvat venku, stavovat se u Mekáče apod. Otevřou krabičky s domácí stravou, kterou si dopředu připravili.
Zkusme si představit, že by mladá dvojice přestala o víkendech jíst i pít mimo domov. Při dnešních cenách by to byla minimálně pět stovek úspora týdně, tedy dva tisíce za měsíc. Když k tomu připočteme zmíněnou kávu, jsme už na třech tisících měsíčně. Dohromady s leasingem auta je to už deset tisíc. To jsme zatím většinu možných úspor nezapočítali.
Halíře opravdu dělají talíře. Stačí jednou týdně nezajít na kosmetiku, na masáž, nekupit si zákusek v kavárně nebo nejet z pohodlnosti Uberem tam, kam se dá jet městskou hromadnou dopravou. Stačí nenechat si šít kostýmky na míru, nenakupovat oblečení ve drahých značkových obchodech. Kdo by chtěl navíc udělat i něco pro udržitelnost, obléknout se dá velice dobře a za pár korun v sekáči. Stejným způsobem je možné hodně ušetřit i tak, že se o oblečení, které už máme, budeme pečlivě starat, aby dlouho vydrželo. Nákup nových kousků tak nebudeme dělat ani pro radost, ani z důvodu módy nebo nově příchozí kolekce, ale prostě jen proto, že už nový kus nutně potřebujeme, protože předchozí dosloužil. Dobré pro rodinnou kasu, stejně jako pro svět.
Mimochodem, i to je otázka výchovy. Pokud děti vidí, že si rodiče dobrou náladu dělají nakupováním, nebo že většina věcí doma slouží tzv. na jedno použití, dostávají velmi špatný příklad. Mimochodem, kdo ještě dnes štupuje ponožky nebo dává pravidelně boty na napínáky, aby vypadaly dobře co možná nejdéle?
Vše je otázka priorit
Je opět úkolem rodičů, aby svým dětem vysvětlili, že život je často uměním správné volby. Půjčíme si na dovolenou? Nebo se jí vzdáme a bude naší prioritou třeba kurz v jazykové škole? Každý máme jiné priority, ale také jiné potřeby a představy. Pokud si ale kdokoliv myslí, že si může žít tzv. nad poměry, pak jeho výchovu rodiče hrubě zanedbali. Ať už tím, že sami tak žili a šli dětem špatným příkladem, nebo tím, že jim neřekli, co jim říct měli.
