Článek
Jsem volič, a proto vnímám důležitost letošního roku a o to víc mě zajímají vystoupení politiků v diskusních pořadech. V neděli jsem si z nabídky našich televizí vybrala diskusi s premiérem Fialou. Od začátku se nesla ve znatelně pozměněné rétorice pana premiéra. Někdo mu zřejmě poradil, aby začal důrazně říkat větu: „Tak to prostě není…“
Tak to prostě není? Připomíná mi to malé děti, které s oblibou říkají „protože proto“. Jako voliči mi to opravdu hodně vadí, protože je pod úroveň premiéra, aby místo jasných konkrétních argumentů tvrdošíjně jen opakoval, že to tak prostě není. Vadilo by mi to u každého politika, protože taková odpověď je nejen pod úrovní premiéra, ale obecně je pod úrovní jakéhokoliv dobrého politika. Taková odpověď do kvalitní politiky nepatří, protože je na úrovni „jedna paní povídala…“
Člověku se chce říct, že to je chyba moderátorky, která měla přitlačit politika ke zdi a odpověď tohoto typu nepřijmout. Paní Tachecí to ale několikrát udělala, když prosila, aby byl premiér konkrétní. Jeho odpovědi? Řekl, že konkrétní být nechce a několikrát prohlásil, že „každý, kdo naschlouchá, ví…“, „každý, kdo sleduje dění, dobře ví…“ apod. To je podobná argumentace, jako když někdo říká, že podle nejnovějších výzkumů se ví to či ono nebo když někdo řekne, že jen blbec si může myslet něco takového… To s argumentací nemá vůbec nic společného. Takové odpovědi jsou nejen krajně obecné a nic neříkající, ale často jsou i sugestivně urážlivé. Chudák televizní divák si v tu chvíli říká - sakra, já to tedy sleduji, ale já to fakt nevidím… a on to prý každý vidí… něco se mnou není v pořádku? Jsem snad hloupý nebo alespoň méně chytrý?
Tzv. argumentačních faulů je v politice obecně mnoho a objevily se i v ústech premiréra v nedělní debatě. Podstatné je, abychom si my, diváci, a hlavně volící občané uvědomili, co argument je a co není. Faulům bychom neměli přisuzovat význam a naopak bychom se měli ptát sami sebe, jestli chceme věřit někomu, kdo argumentační fauly používá a odmítá být konkrétní.
Co nejsou argumenty?
Podívejme se na několik příkladů nejčastějších argumentačních faulů. Jak vypadají? Například takto:
Japonští vědci dokázali, že andělé neexistují!
Jedna moje kamarádka, která po většinu roku cestuje po celém světě, říká, že prý máme v České republice, vzhledem k platům, nejdražší nemovitosti na světě.
Žádný občan si na průběh voleb nestěžoval.
Nebojme se, ceny energií v Česku nikdy nebudou takové, aby je lidi nezvládali platit, protože to by byl konec všech politiků, protože voliči by si to nenechali líbit.
Proč by měli lidé vlastnit byty? Protože je to v České republice zvykem…
Volte nás, protože když budete volit XYZ, povede se nám všem mnohem hůř.
Je naprosto normální řešit to takto. Podívejte se na severské země, těm to vysloveně vyhovuje a jejich občané jsou s tím spokojení.
Dalo by se ještě pokračovat dál. Agumentační fauly kladou buď důraz na rozum, nebo na emoce a o to se opírají. Postrádají však, jako každý argumentační faul, konkrétní odpověď.
Co je argument?
Slovo argument má své kořeny v latině a nese dva klíčové významy - objasnit a vyvrátit. Tyto významy přímo naznačují účel argumentace. Argumentace slouží buď k přesvědčení druhých a prezentaci vlastních názorů, nebo k poukázání na nesprávnost argumentů jiných osob.
Argument sám o sobě představuje zdůvodnění a podporu určitého tvrzení. Není však konečným bodem - vyžaduje další rozvíjení a obhajobu. Například argument o pozorování pohybu hvězd by měl být podložen konkrétními záznamy poloh hvězd a jejich změnami v průběhu času.
Kromě klasických argumentů lze při obhajobě tvrzení využít také axiomy. Axiomy jsou zjevné pravdy, které nevyžadují další dokazování, respektive se nedokazují. Typickým příkladem axiomu je tvrzení, že část nemůže být větší než celek. Axiomy tak představují základní stavební kameny, na nichž lze budovat další argumentaci.
Při pozorném naslouchání politické argumentaci však zjistíme, že politici velice rádi zacházejí s názory neznámých nebo nevhodných autorit, s pravděpodobností, s tradicemi a také s obecně rozšířenými názory nebo obvyklými postupy jako s axiomy. Často se k tomu tváří velmi sebevědomě a nejeden televizní divák jim tak na to skočí.
Následovat vizi?
V debatě s moderátorkou Tachecí mimo jiné premiér řekl: „Chci, aby lidi šli za mou pozitivní vizí.“ Obecněji to už vyjádřit nešlo. Tato věta je už na úrovni předvolebních slibů, předvolební kampaň byla už zahájena. Pokud nechceme být po volbách nemile překvapení, měli bychom začít velmi pozorně naslouchat, co nám kdo říká. Pokud máme následovat něčí vizi, ať už je to vize kohokoliv, pak bychom ji měli znát, hezky česky řečeno, na cimpr campr. A pokud nechce být politik z jakéhokoliv důvodu konkrétní ("Já bych teď tady nechtěl zabíhat do podrobností… Teď nechci být konkrétní…"), pak je tím nejlepším řešením přestat poslouchat. Protože na bláboly typu jedna paní povídala nebo na obecné předvolební sliby je našeho času opravdu škoda.
Anketa
Zdroje:
Argumentace a argumentační fauly (přehled)
