Článek
Vždy, když míjím prodejny Lidlu, všímám si obrovských cedulí inzerujících nábor prodavaček a pokladních za velmi hezké platy. Pravdou je, že jim i přes tyto pěkné platy zaměstnanci stále scházejí. Podobně, jako není dostatek učitelů, a to přestože přece mají hrozně moc volna a žádná těžká práce to není… Co třeba řidiči MHD? I v metru a na zastávkách tramvají občas míjím náborové plakáty a nabízený plat vypadá také víc než dobře. Ani tam se však lidé nehrnou. Proč?
V komentářích pod článkem, na který reaguji, hodně čtenářů píše, jak je práce v obchodě těžká, jak jsou to vydřené peníze, že musejí pracovat nejen v denních směnách, ale musejí být připraveni pracovat i v noci nebo o víkendech. Někteří zdůrazňují, že je to práce těžká fyzicky i psychicky, protože si na prodavačkách a pokladních lidi vylévají zlost. Další vznášejí dotaz, jestli by takovou práci vůbec zvládli dělat zaměstnanci jiných profesí, kteří si údajně stále na něco stěžují, kdosi zmínil například učitele.
Čeština má některá hezká přísloví. V této situaci se hodí použít dvě. Není všechno zlato, co se třpytí a také sytý hladovému nevěří. Ano, pěkné platy jsou určitě něčím vykoupené a není na tom nic divného. Pečení holubi nikde do pusy nelétají. Zakopaný pes je ale trochu jinde. Proč si těch nabídek na plakátech tak moc všímáme a proč se o tom tolik mluví? Protože to není tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát? A co je?
Cesta za profesí
Když se chce člověk stát prodavačem, bude se (v lepším případě) muset vyučit. Učební obor je tříletý a studium je zakončené výučním listem. Náročnost studia odpovídá učebnímu oboru, maturita není nutná. V obchodech je ale také hodně nevyučených prodavačů. Stačí základní vzdělání a k tomu profesní rekvalifikace v délce 5 týdnů (celkem 200 výukových hodin).
V článku uvedená firma Lidl na svém webu uvádí: Každý zaměstnanec má nárok na 25 dní dovolené a za každý odpracovaný rok jeden den navíc. Po 5 letech má každý náš zaměstnanec nárok na celkem 30 dní dovolené. Společnost Lidl nezapomíná ani na rodiče malých dětí. Ti mohou čerpat placené volno na první školní den svého prvňáčka. Novopečeným tatínkům Lidl doplácí čerpanou otcovskou dovolenou do výše jejich smluvní mzdy. Dlouholetým benefitem je pak mimo jiné Multisport karta, příspěvek na penzijní pojištění, stravenkový paušál ve výši 100 Kč či vitaminové, mikulášské nebo vánoční balíčky. Od roku 2024 mohou zaměstnanci využít také systém na podporu zaměstnanců v podobě bezplatného důvěrného poradenství v psychologické, právní i finanční oblasti.
Nástupní plat učitele na veřejných školách je v roce 2025 podle tabulky 26 800 Kč. Aby mohl člověk vykonávat práci učitele, musí mít magisterské vysokoškolské vzdělání (tedy ZŠ + dalších 9 let studia) a pokud jeho vysokoškolské vzdělání není pedagogické, musí si ještě doplnit pedagogickou kvalifikaci. Toto kvalifikační studium pro učitele má rozsah 4 semestry, tedy 2 školní roky a je zakončeno sepsáním odborné práce a státní zkouškou. Teprve pak je člověk kvalifikovaným učitelem. Oproti tomu prodavačům stačí základní vzdělání a 5 týdnů rekvalifikace. Za to jim firma Lidl v roce 2023 nabídla nástupní plat 30 700 Kč. V Praze s ohledem na specifický pracovní trh byla nástupní mzda prodavače 33 300 Kč. To je o 3 200 korun vyšší nástupní plat, než dostane začínající učitel a minimálně o 9 let méně příprav na výkon profese. Pokud bychom těch 9 let přepočetli na peníze, o které za tu dobu studující přišel tím, že nepracoval, dostaneme se už na docela zajímavá čísla. A to nezapočítáváme finance, které studující musel zaplatit, aby vůbec studovat mohl. Nikdo se nemůže divit, že občas učitelé naštvaně říkají, že se vším seknou a půjdou pracovat do Lidlu.
Psychická i fyzická náročnost a děsná dřina
V diskusi pod článkem zaznělo, jak těžká je práce v obchodě, náročná fazicky i psychicky. S tím asi nikdo nepolemizuje, to nepochybně je. Také ale zaznělo, jak by se to asi líbilo učitelům. Inu, jak se říká, druhého pochopíš až tehdy, když chodíš v jeho botách. Není snad učitelská práce psychicky náročná? Troufám si tvrdit, že spolu s pečovatelskými a zdravotnickými profesemi patří mezi psychicky nejnáročnější profese.
Denně komunikujete s desítkami dětí, řešíte denně neuvěřitelné množství problémů a nesete odpovědnost za životy. Jako učitel jste prakticky jednou nohou neustále v kriminále. Když jezdíte s dětmi v rámci výuky do kina, muzea, divadla nebo třeba na plavání, nesete za ně kompletní odpovědnost. Špatně šlápnou při vystupování z autobusu? Přehlédnou výmol v chodníku? Zlomí si ruku nebo nohu? Nedávají pozor a nevystoupí z dopravního prostředku ve chvíli, kdy říkáte, že mají vystoupit? Nesete odpovědnost. Začnou se topit v bazénu? I když na místě mají plavčíka, odpovědnost nese ze zákona učitel. A to nejlepší na konec: Když takto s dětmi v rámci výuky kamkoliv jedete, nemáte za to zaplaceno, protože se to nepočítá do pedagogické činnosti. Budete si to muset odpracovat například suplováním za kolegu, což je další práce navíc mimo předměty, které učíte.
Ve školách je permanentně poměrně vysoká míra hluku, ve které pracujete celý den. Mezi žáky stoupá agresivita, učitel každou chvíli řeší šikanu, neshody mezi žáky, ale také problémy jako záškoláctví. Každou chvíli píše posudky a zprávy, ať už pro sociálku, nebo pro pedagogicko-psychologickou poradnu, sepisuje individuální studijní plány pro žáky se speciálními potřebami, komunikuje s diagnostickými ústavy. Samozřejmostí je komunikace s rodiči žáků, třídní schůzky a konzultace ve večerních hodinách, školy v přírodě (kde opět nesou učitelé za žáky kompletní odpovědnost, tentokrát ve dne i v noci) a nejrůznější akce, které se často odehrávají nad rámec běžné výuky (třeba přespávání dětí ve škole, ježdění na výlety, účast při dnech otevřených dveří, organizování vánočních a velikonočních tržíčků, nebo třeba divadelního představení, které děti nacvičují apod.) Nesmíme zapomenout na školení, kterých mají učitelé během roku celkem požehnaně a účast je pro všechny povinná. V poslední době navíc vzrůstá také obecně agresivita ve společnosti a množí se případy střelby ve školách. Ani to není nic, po čem by člověk zrovna toužil a co by bylo psychicky úplně snadné.
Kromě toho, je fajn přijít utahaný z práce a fláknout sebou na gauč, zapnout televizi nebo otevřít knihu a o práci chvíli nevědět. Učitel, pokud si neudělal přípravy na výuku o víkendu, dělá je ještě po příchodu domů z práce, stejně jako opravuje testy a písemky.
Pravdou je, že fyzická náročnost učitelské profese (s výjimkou tělocvikářů) opravdu tak velká jako v obchodě není. Učitelé jen občas stěhují nábytek, školní lavice a židle, nebo pomáhají při malování tříd apod.
Na prodavačkách si lidi vylévají zlost
V diskusi pod článkem také často zaznívají povzdechy na téma lidského chování. Je pravda, že zákazníci si skutečně často vylévají zlost na pokladních nebo prodavačkách. Ale nemysleme si, to není problém jen této profese. To je spíš problém české společnosti. Jsme na sebe často hnusní a jsme na sebe hnusní mnohem víc a častěji, než je třeba běžné v západní Evropě. Tam si lidé v pátek mile přejí hezký víkend, usmívají se na sebe, projevují dobrou náladu. Když jsem po návratu z dlouhodobého pobytu v zahraničí popřála v pátek pokladní v supermarketu hezký víkend, velmi nepříjemně na mě vyjela, že ona ho má pracovní. Musím se přiznat, že ta reakce mě opravdu překvapila.
Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Milý úsměv otevírá dveře a v lidech vyvolává (většinou) opět milý úsměv. I pokladní musí být příjemná, pokud chce mít proti sobě příjemné zákazníky. Ale nejen ona. Na nepříjemnou učitelku budou nepříjemní rodiče, na nepříjemného lékaře bude protivný pacient, na nepříjemného řidiče autobusu budou nepříjemní cestující, na nepříjemného šéfa budou nepříjemní jeho podřízení a dalo by se takto pokračovat ještě hodně dllouho. Jen o tom, čeho bývám svědkem v autobusech na linkách příměstské autobusové dopravy, bych toho mohla napsat hromady. Tak často slyším řidiče hnusně reagovat a křičet na cestující, že se až divím, jak je to vůbec možné. Proč tohle dovolíme a trpíme? Pokaždé dostanu stejnou odpověď - je jich nedostatek, i když si budete stěžovat, stejně je nikdo nepotrestá. Tohle opravdu chceme? Protivné lidi kam se podíváš? V poslední době mám tento pocit dost často. To hnusné psychicky náročné prostředí si děláme sami, jen v obchodech je to vidět víc než někde jinde. Je to ale (bohužel) celkem běžný charakteristický znak současné české společnosti. Změnit to můžeme jen my sami.
Závěr? Pečení holubi nikde do pusy nelétají a dřina bývá ve většině profesí, jen to pokažé vypadá trochu jinak. Věci totiž nejsou takové, jaké se na první pohled zdají být. Co neznáte a do čeho nevidíte, může se jevit jako brnkačka, i když to tak většinou vůbec není.
Anketa
Zdroje:
