Článek
Jako pedagog na vysoké škole se denně setkávám s mladými lidmi. Potkávám je v roli studentů a mým úkolem je být jim průvodcem v přípravě na budoucí profesi a kariéru. Jako pracanty někde ve firmách je neznám. Z mnoha stran a poměrně často však slyším, že dnešní mladí chtějí hned nástupní plat čtyřicet tisíc, přitom nemají praxi a nic neumí. Údajně také nechtějí poctivě pracovat a roky vzorně čekat na povýšení.
Před pár dny jsem měla na konzultaci studenta a řešili jsme spolu společenská tabu, protože to potřeboval do jednoho projektu, na kterém pracuje. Vyprávěl mi, že tuto situaci také vnímá jako určité tabu. Ne tedy přesně to, co se o mladých říká, ale to, co s tím jde ruku v ruce a nemluví se o tom, protože je to tabu. Totiž fakt, že dřívejší generace byly ochotné dvacet i více let čekat na povýšení v práci, což ovšem nedokazuje, že byly v čemkoliv lepší, jen možná, že byly méně aktivní a asertivní. Na život se nemá čekat. Život se má žít.
Těm dvěma posledním větám předchozího odstavce, které student řekl, mohu jen zatleskat. Život si skutečně nejde vyčekat a už vůbec ne v dnešní rychlé době. Předběhne vás totiž někdo, kdo nechce sedět a čekat v koutě. Navíc, student dodal ještě jednu velmi zásadní věc, kterou si my, starší generace, někdy neuvědomujeme: „Všechno se zrychlilo. Život je mnohem rychlejší než byl, když vám bylo dvacet. Tak co je divnýho na tom, že chceme zrychlení i v pracovních věcech? Čekat na povýšení roky už dávno není normální…“
Ano, v dobách, kdy nebyl internet (skutečně takové doby kdysi byly), putoval dopis z firmy do firmy několik dní. Odpověď na něj byla doručována podobně dlouho. Dnes, když vám přijde firemní e-mail, odesilatel očekává odpověď ihned. To je sktuečně masivní zrychlení a použila jsem tento příklad jen proto, že se to na něm dobře ukazuje. Ve skutečnosti se odehrálo zrychlení prakticky ve všech oblastech lidského života. Můžeme si o tom myslet, co chceme, ale trpělivost možná bude brzy jen archaickým pojmem z významového slovníku.
Stačí se rozlédnout a možná mladé pochopíme. Budou platit menší nájemné za bydlení, protože jsou mladí? Počká jim majitel bytu, až si oni vyčekají lepší místo v práci s lepším platem? Dostanou menší úroky za hypotéku, protože si přece nejdříve musejí vyčekat ty vyšší příjmy, aby měli z čeho splácet? Někdy jim vyčítáme, že čekají (vida, někdy také čekají) se založením rodiny příliš dlouho. Neukazují nám tím ale spíš, že jsou zodpovědní? A mimochodem i to, že mnoho věcí není v našem světě tak úplně v pořádku, když založit rodinu, najít si bydlení a žít začít žít úplně normální život je vlastně dnes jedna z nejsložitějších věcí?
Nedivme se tedy mladým, že si v životě a v kariéře nechtějí budoucnost vyčekat. Ono se totiž možná říká, že kdo si počká, ten se dočká, ale už se nemluví o tom čeho. Někdy to také nemusí vůbec být to, co člověk chtěl.
