Článek
Nejsem žádný stařec a do důchodu mám také ještě daleko, ale přesto pamatuji doby, kdy byla na trhu široká nabídka různých druhů obchodů. Chtěli jste nakoupit u známé značky, jejíž pobočky najdete i v Německu, ve Francii nebo jinde v západní Evropě? Proč ne. Stačilo zají t do nákupního centra a mohli jste začít. Nechtělo se vám nakupovat u značek? Tak jste prostě jen došli do obchůdku s prostým názvem „Oděvy“ a prostě jste si něco koupili tam. Podobně jste to mohli udělat i s dalšími druhy zboží. Až budete chtít spojit nakupování se sportem, zkuste to znovu. Nejen, že se pořádně proběhnete a nejspíš uběhnete s jistotou městský maraton, ale také zjistíte, že se trh během třiceti let plíživým leč setrvalým tempem, zbavil většiny neznačkových obchodů.
Co když nechcete nakupovat v Céáčku, Zaře, Tescomě, Scan quiltu, Tefalu, iStylu, Bershce, Bossovi, Bushmanovi, Calzedonii, Dieselovi, Háemku a co já, kde všude ještě? Kolik možností vám zbývá? Já osobně znám v okolí, po kterém se pohybuji, dva malé obchůdky s oblečením, které si říkají „butik“ a nepatří pod žádnou síť ani značku. V obou případech je majitelkou a provozovatelkou soukromá osoba a na trhu se snaží přežít a udržet zuby nehty. Nemá to ani trochu jednoduché. Abyste totiž v dnešní době přežili a dokázali konkurovat zboží ze jmenovaných známých značek, musíte přijít s něčím, co zákazníci skutečně ocení, a většinou to nebude cena. To poslední, co si totiž takový malý samostatný obchůdek může dovolit, je konkurovat těm velkým řetězcům cenou.
Co nám tedy vlastně zbylo, když nechceme tento nezdravý trend značek podporovat? Nakupovat buď v takto ojedinělých obchůdcích, nebo se spolehnout na Vietnamce. Ti jediní zatím odolávají. Koupíte u nich všechno, jídlem počínaje, přes oblečení, domácí potřeby, hračkami konče. Dnes už nejen na tržištích, ale i v mnoha kamenných obchodech, kam se postupně stěhují. Zvládají odolávat, protože fungují komunitně a ne jako samostatné jednotky. Napadlo vás někdy, jak je možné, že přežijí tři vietnamské obchody s potravinami v jedné ulici nebo dokonce na jedné křižovatce? Odpověď je snadná. Nekonkurují si. Patří všichni pod jednu obchodní síť, pokud bychom to chtěli nějak pojmenovat. Ta síť si říká vietnamská komunita. Kdybychom my, Češi, něco takového uměli, mnoho malých a sympatických obchůdků v našich městech a vesnicích by nezaniklo.
Při posledním nakupování jsem si uvědomila, že stav trhu je dnes už takový, že si prakticky nevybíráme, jestli nakupovat u značek nebo u neznačkových prodejců. Ti neznačkoví již téměř nejsou a kdo má čas běhat po městě maratony kvůli tomu, že potřebuje rychle koupit dětem nové boty nebo kalhoty. Každý jde tam, kde to má nejblíž. Tak nám řetězce mohou diktovat nejen své ceny, ale kompletně i svou obchodní politiku a my, zákazníci, s tím dnes už prakticky neuděláme vůbec nic. Dovolili jsme to. Vietnamci sice nemají vždy úplně dobrou kvalitu, ale ruku na srdce, nerozpadnou se vám někdy i ty značkové oděvy za tak krátkou dobu, že si říkáte, co je na nich, kromě ceny, vlastně značkového?
