Článek
Jan Macháček
Kdyby Babiš odložil ustanovení vlády o pár týdnů, mohl na něj jet ještě dosluhující premiér Petr Fiala. Ten by tam jistě zaujal správné postoje, ale už bez zodpovědnosti. Premiér Babiš se nemusel vybarvovat hned na svém prvním summitu, mohl si nechat své exhibice na nějaké pozdější, ekonomické summity nebo summity, které budou řešit především konkurenceschopnost, Green Deal, migraci apod. Bohužel se mu nutkání nepodařilo potlačit.
Mluvilo se hodně o zájmu americké administrativy Donalda Trumpa, která si z různých důvodů nepřála využití zmrazených ruských aktiv jako kolaterálu pro půjčku EU Ukrajině. Američané totiž chtějí, aby existence zmrazených ruských aktiv mohla být využita jako páka při vyjednávání míru s Ruskem, případně mají zájem si na ruská aktiva také sáhnout v rámci nějakých budoucích americko-ruských obchodů.
Šlo by tedy ještě chápat, že evropští spojenci a napodobitelé Trumpa, ke kterým se hlásí jak Viktor Orbán, tak Andrej Babiš, chtěli vyslat vstřícné gesto k USA, třeba v rámci nějakých dobrých bilaterálních či osobních vztahů.
Hlavním odpůrcem tohoto scénáře byla Belgie, na jejímž území se většina zmrazených ruských aktiv fyzicky nachází. Odpor Belgie k tomuto kroku se nepodařilo překonat a bylo jasné, že tudy vlak prostě nepojede. Takže pokud se někdo chtěl zalíbit Trumpovi, stačilo mu podpořit Belgii nebo se za její neústupnost schovat.
Protože Ukrajině brzy dojdou peníze i na jakž takž normální fungování státu, rozhodla se Evropská rada pro scénář B, tedy že EU si pro Ukrajinu půjčí na trzích a z těchto peněz poskytne Ukrajině bezúročnou půjčku. Po schůzce V3 – Fica, Orbána a Babiše – se prolomily ledy a bylo schváleno, že EU si půjčí na trhu podobně jako při covidu-19; to bylo schváleno jednomyslně, tedy včetně V3.
Úplně jako při covidu-19 to ale nebylo, téma ručení bylo schvalováno zvlášť (zde byl použit jeden scénář z období akutní krize eurozóny před 15 lety). A tady, jak známo, Česká republika, Maďarsko a Slovensko odmítly ručit za společnou půjčku.
Zde je třeba si ujasnit několik věcí, protože se v médiích objevilo několik mylných interpretací. Zaprvé nejde o vstřícný krok k Americe, protože vůči této půjčce USA nic nenamítají. Naopak potřebují, aby Ukrajina za evropské peníze kupovala americké zbraně. Zadruhé nejde o garance pro případ, že Ukrajina nebude půjčku vůči EU vůbec splácet. Jde o případ, pokud by se EU dostala do situace, kdy nebude moct její společný rozpočet půjčku splácet.
Takže my jsme umožnili půjčku, budeme ji splácet, a teprve kdyby se rozpočet EU dostal do platební neschopnosti, což je tedy extrémně nepravděpodobný scénář, nebudeme spolu s Maďarskem a Slovenskem ručit.
V praxi to mnoho neznamená, zato to znamená víc než mnoho z hlediska naší pověsti a reputace. Všechny články o summitu ve světových médiích zmiňují Českou republiku ve velmi negativním světle. Je jasné, proč nás Orbán jako své spojence potřeboval: čím víc je hráčů, kterým vymáchá rypák ve své toxické bažině negativní pověsti, tím lépe pro něj. Co z toho všeho má Česká republika? V oblastech, kde chceme v EU něco měnit a kde je to důležité a legitimní (namátkou v energetice, jaderné energetice, deregulaci, jednotném trhu apod.), budeme nyní hledat spojence mnohem obtížněji. Bohužel zcela zbytečně.
Ve třetím důležitém hlasování, které se týká ruských aktiv a jejich zařazení do režimu sankcí, hlasovala Česká republika jinak než Slovensko a Maďarsko. Šlo také o důležité hlasování, ze kterého vyplývá, že Maďarsko už nebude moci každých pár měsíců zbytek EU vydírat ohledně protiruských sankcí, ale z hlediska ztracené image už nám to trn z paty nevytrhne. Mediální zprávy jsou krátké, žijeme ve světě zkratek. Novináře z definice zajímají novinky, proto se jim taky říká novináři. A novinkou je, že Česká republika hlasuje s Maďarskem a Slovenskem. Možná se tady u nás někomu zdá, že jsme hlasovali jako chytrá horákyně. To by bylo ještě hezké. Z pohledu naší image jsme ale nyní plně v Orbánově vleku. V tomto ohledu bohužel „dokonáno jest“.
Je jasné, že politika České republiky bude víc diktována politikou frakce Patriotů a ideologicky víc řízena z Maďarska. Jak ANO, tak Motoristé jsou členy této frakce, kterou politicky a ideologický řídí Viktor Orbán. Ohledně slibu vlastním voličům tak Babiš napsal pár dní před summitem, že „nebudeme za nic ručit ani nic platit“. Ručit nebudeme, ale platit stejně ano.
Ohledně toho, že České republice chybějí peníze a „potřebuje je pro naše lidi“, dodejme, že peníze chybějí daleko víc chudým zemím, jako jsou Rumunsko a Bulharsko, které ručení podpořily. Ručit nevadí Itálii nebo Španělsku, které jsou od války bezpečně daleko. A v případě Belgie se ukázalo, že belgický premiér není žádný druhý Orbán. Jeho země Ukrajinu podporuje, jen si jinak vyhodnotil právní aspekty využití zmrazených aktiv a rizika pro svou zemi.
A nakonec tu máme jasné vyjádření bývalého prezidenta Miloše Zemana. Ten jasně podpořil pomoc Ukrajině, využití zmrazených aktiv i muniční iniciativu. Zemanův názor dokládá, jak daleko a jak zbytečně Babiš na summitu v zájmu Orbána uklouzl. Jak ho Orbán použil a využil.
Leckdo může tisíckrát připomínat, že Zeman před volbami podporoval hnutí Stačilo! nebo že mluví v zájmu zbrojaře Strnada z CSG. Politici se ale mají chválit jako malé děti, když náhodou udělají nebo řeknou něco správného, protože to prostě a jednoduše zvyšuje šance, že se taková věc bude příště opakovat. A to platí i v případě Zemana. Politik na penzi je stále politik.
Co se muniční iniciativy týče, je sice hezké, že se k ní hlásí nový ministr obrany Zůna nebo Zeman. Otázka ale stojí tak, zda ještě budou mít partneři České republiky, kteří iniciativu platí, zájem ji zrovna s námi dělat. O české výrobce munice a ty, kteří munici repasují, se i tak bát nemusíme. Poptávka po munici bude ještě dlouhé roky, možná dekády převyšovat nabídku.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
