Článek
Jan Macháček
Svobodní nejsou žádná nová strana. Vznikli už v roce 1956. Jsou sice označováni za krajní pravici, v rakouské vládě však už třikrát byli. V roce 1983 se sociálními demokraty (SPÖ) a dvakrát s lidovci (ÖVP) – po roce 1999 a znovu po roce 2017. Ve všech těch případech ale působili jako juniorní koaliční partner. Nyní mají poprvé šanci získat post premiéra a vést koaliční vládu.
Jak k tomu došlo? Svobodní se stali před 100 dny vítězi voleb, přednost však získala snaha vytvořit kolem vítězné strany sanitární kordon. Jednání o trojkoalici mezi lidovci, socialisty a pokrokovými liberály z NEOS trvalo tři měsíce. Jednání řídil kancléř Karl Nehammer za lidovce, který měl kancléřem i zůstat. Jednání však nejprve opustili zeleně liberální pokrokáři z NEOS (ideologicky mají nejblíže k Progresivnímu Slovensku) – a pokračování v nich se socialisty už pak pro lidovce nemělo žádný smysl. Důvodem byly programové neshody, ale taky osobní chemie a osobnostní nesoulad mezi lídry jednotlivých stran, které se o trojkoalici pokoušely. Pokud jim to nevyšlo a předávají moc svobodným, je to tedy jen jejich zodpovědnost. Možná to jinak nešlo, ale to z nich zodpovědnost nesnímá.
Rakouský prezident Alexander van der Bellen sice tvrdil, že svobodným post kancléře nikdy nedá, nic jiného než pověřit Herberta Kickla mu však nezbývá. Karty jsou tak rozdané, předchozí jednání o trojkoalici zkrachovala a rakouský prezident musí respektovat výsledek voleb a plnit svou ústavní povinnost. Možná mohli v Rakousku zkusit nový rumunský vynález a volby zrušit s poukazem na to, že voliči svobodných sledovali nevhodnou sociální síť. Už je ale tři měsíce po volbách – a Rakousko přece jen není Rumunsko. Van der Bellen jinak postupovat nemohl.
...
Ostatní otázky ohledně Rakouska a souvisejících fenoménů v Evropě doplníme systémem otázek a odpovědí.
Mohou se v Rakousku konat kvůli patové situaci předčasné volby?
Samozřejmě mohou, ale potíž je v tom, že na nich vydělají zas jedině svobodní. Ve volbách měli téměř 29 procent, ovšem za ony tři měsíce jejich podpora vzrostla na 35 procent – a pravděpodobně ještě poroste. Pro všechny ostatní strany předčasné volby znamenají menší počet poslaneckých mandátů. Logicky sami svobodní předčasné volby vyvolat – i kdyby nakrásně chtěli – neumějí.
Mohou jednání o dvoukoalici svobodných s lidovci ještě zkrachovat?
Samozřejmě mohou zkrachovat – jako každé jednání. Obě strany budou muset výrazně slevit ze svých požadavků. Kompromis se nemusí podařit. Některých požadavků se svobodní, kteří v poslední době dosti přitvrdili, budou muset vzdát. Třeba požadavku, že se Rakousku ustanoví jako stát pro bělochy, že odstoupí od většiny mezinárodních smluv, že bude mít v EU postavení Lichtenštejnska, že nebude platit za jaderný štít apod.
Čeho se vzdají lidovci, kteří až dosud vystupovali jako relativně rozumná mainstreamová strana, nevíme. Probíhá u nich cosi jako vnitrostranický převrat. Z významných členů se jasně vyjádřil pouze ministr zahraničí Alexander Schallenberg, který nechce mít se svobodnými nic společného a zůstává mimo hru. Christian Stocker, nejhlasitější kritik Herberta Kickla, má nyní na starosti jednání o koalici.
Bude se s koalicí v Rakousku čekat na německé volby? Asi ne. Kickel bude mít zájem mít vládu sestavenou dřív, než volby v Německu proběhnou.
Může se vývoj v Rakousku opakovat v Německu?
Zatím nikoliv. Německá AfD má podporu 20 procent, FPÖ už zmíněných 35 procent. To je stále dost zásadní rozdíl. AfD, i přes snahy Elona Muska, volby v Německu zatím nevyhraje a sanitární kordon kolem AfD a levicové strany Sahry Wagenknechtové se příští volební období ještě neproboří. Pokud se němečtí liberálové spolu s FDP dostanou do Bundestagu, může dokonce vzniknout pravicová koalice CSU/CDU a FDP. FDP se v poslední době nechává hodně inspirovat ekonomickým libertariánstvím argentinského prezidenta Javiera Mileie, nebo dokonce Elona Muska.
Otázka je, co bude v Německu za čtyři roky. Sanitární kordony kolem krajní pravice se začínají hroutit leckde. Stalo se tak ve Švédsku, v Nizozemsku, časem se to může stát i ve Francii, kde je politická situace velmi nejistá a nestabilní. Posun k tomu, že v Evropě přestanou fungovat velké koalice izolující krajní pravicové strany, je asi nevyhnutelný. Časem začne zase fungovat kyvadlo. Středopravé strany budou dělat koalice s tvrdší pravicí a středolevé strany s tvrdší levicí. Izolace a ostrakizace je kontraproduktivní a časem přestane fungovat úplně.
Co se mění vývojem v Rakousku na evropské politické mapě?
Rakousko je už třetí zemí EU, kde bude řídit vládu strana z nové frakce EP Patrioti pro Evropu. Orbán a jeho Fidesz vládnou v Maďarsku už dlouho, Geert Wilders a jeho Strana pro svobodu jsou nyní v Nizozemsku přítomni v koalici, byť nikoli on osobně. Kromě koalice Patriotů je tu také koalice států přívětivějších k Rusku, k níž si ještě přičtěme Vučičovo Srbsko a Ficovo Slovensko. Takže tu vzniká poměrně souvislá osa Srbsko–Maďarsko–Slovensko–Rakousko. Pokud se predikce voleb v České republice zásadně nezmění, přidá se k této vlně po volbách i Česká republika, protože hnutí ANO 2011 je též členem Patriotů.
Co znamená vývoj v Rakousku pro evropskou podporu Ukrajině?
Situace na Ukrajině se bude primárně odvíjet od prvních kroků Trumpovy administrativy. Ohledně míru či příměří bude brzy jasněji – a Rakousko v tom nebude hrát žádnou roli. Koncem ledna má ale Evropská rada hlasovat například o zpřísnění sankcí vůči Rusku. Pokud už bude existovat nová rakouská vláda, bude hlasovat proti a sankce vetovat. Kickl chce zrušit i pomoc Ukrajině, kterou bude země po válce potřebovat. Takže nová konstelace v Rakousku rozhodně není pro Ukrajinu dobrou zprávou.
Proč roste v Evropě podpora krajní pravice?
Důvody jsou různé a mnohé. Voliči chtějí ukončit kartely tradičních stran, přejí si v politice více otevřenosti a konkurence a reagují na snahy o kriminalizaci krajního spektra politiky. Tradiční politické strany se jim zdají být příliš elitářské, snobské a odtažité. Také tu máme dozvuky migrační vlny z roku 2015, nepovedenou zelenou politiku a reakci na převýchovné pokusy nových uvědomělých pokrokářů. A často to mohou být i mizerné ekonomické výsledky. Třeba v případě České republiky nemohla mít vládní koalice před třemi lety lepší startovní pozici: pohodlnou většinu ve sněmovně i v Senátu, Ústavní soud na své straně, většinu médií na své straně (v poslední době už tomu tak není), přívětivého prezidenta… Proč je to tedy v ekonomické oblasti tak špatné? Čí je to zodpovědnost?
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
