Článek
To se stalo takhle: v roce 1994 jsem byl půl roku stipendistou (fellow) americké National Forum Foundation a v rámci toho jsem tři měsíce každý všední den docházel do slovutného washingtonského think tanku American Enterprise Institute. Tam nebylo moc volných židlí, a moji tehdejší starší guruové jako Joshua Muravchik, Marvin Kosters či Herbert Stein mi tak řekli: „Když budeš potřebovat klid na práci, zalez si tady vedle k Cheneymu. Ten tu nikdy není.“
Na jedněch dveřích byla pozlacená cedulka „Dick Cheney“. Uvnitř byl těžký psací stůl, skoro prázdná knihovna, nějaké knihy z produkce AEI a křeslo. Kancelář se nezamykala, nic tajného v ní nebylo.
Tehdy byl u moci Bill Clinton a Cheney byl relativně čerstvě penzionovaný ministr obrany z předchozí administrativy George Herberta Walkera Bushe, možná stačí napsat Bushe staršího. Tihle důležití američtí politici jsou často v různých think tancích, mají ještě něco na univerzitě, a Cheney navíc jel ve velkém byznysu v Halliburtonu a asi i jinde. Taky měl svoje zdravotní trable: v 80. letech prodělal tři infarkty a už v roce 1988 mu provedli čtyřnásobný bypass.
Za celou tu dobu nepřišel! Občas jsem si dal „po americku“ nohy na stůl a čekal, zda se neotevřou dveře a Cheney náhodou nepřijde do práce a nepodívá se, kdo že to sedí na jeho židličce. Inu – nepřišel. A mladého Macháčka za svým stolem tak nikdy nespatřil.
Vedle byla ještě jedna prázdná kancelář – slovutného amerického ekonoma Jagdishe Bhagwatiho. Tu bylo též možné využívat. Bhagwati ale učil na Columbia University v New Yorku. Ten se v AEI alespoň jednou stavil a při té příležitosti jsem s ním natočil rozhovor o svobodném obchodu, který snad po mém návratu i vyšel v Respektu.
…
Ještě pár vážnějších poznámek k politickému dědictví Dicka Cheneyho. Jako ministr obrany měl na starosti osvobození Kuvajtu v rámci operace Pouštní bouře. To byla akce velmi povedená, správná a záslužná. Irák se coby agresor zmocnil menšího sousedního státu. Američané Iráčany z Kuvajtu po zásluze vyhnali a vojenskou moc Iráku na téměř dekádu ořezali bezletovou zónou na jihu a na severu.
V roce 2000 se Cheney stal viceprezidentem v administrativě George W. Bushe, jinak též Bushe mladšího, kde působil po oba jeho mandáty, tedy osm let.
Oč byla operace Pouštní bouře normálnější, chvályhodnější a záslužnější, o to větší chybou a katastrofou byl americký vpád do Iráku v roce 2003 a pokus nastolit tam změnu režimu a budování demokracie – nebo jak tomu máme říkat.
Hlavními autory této tragédie a geopolitického a humanitárního neštěstí byli právě Dick Cheney, Donald Rumsfeld coby ministr obrany a jeho náměstek Paul Wolfowitz.
Zatímco americká invaze do Afghánistánu měla svou logiku a opodstatnění, protože tam působila al-Káida, která naplánovala a realizovala útoky z 11. září, vpád do Iráku byl úplně nesmyslný. Irák neměl s útoky na USA z 11. září nic společného a ani nepřechovával zbraně hromadného ničení.
Jaké byly příčiny té katastrofální chyby?
Zaprvé tu asi byla snaha či tajné přání George Bushe st., aby za něj někdo dodělal práci, došel až do Bagdádu. A pokud byl Cheney ministrem obrany u otce, je logické, že se nabízel jako viceprezident u syna.
Zadruhé to byla ideologie neokonzervativců (tzv. neoconů) o vývozu demokracie.
Zatřetí tu byly zcela nepokryté byznysové zájmy amerických privátních kontraktorů a firem typu Halliburton, které žily z dodávek pro americkou armádu či pokusů o poválečnou rekonstrukci. Cheney coby bývalý šéf firmy Halliburton z toho všeho doložitelně inkasoval miliony dolarů.
Důsledkem byl rozvrat celého Blízkého východu, ale hlavně narušení rovnováhy, která se vychýlila ve prospěch Íránu.
Oslabila americká reputace a morální autorita USA v oblasti, na druhé straně, tedy mezi Američany, zas vzrostla nechuť se kdekoli v zahraničí angažovat, a to bohužel i v případech, kdy by to bylo správné a oprávněné. Z toho se Američané nevzpamatovali dodnes.
V neposlední řadě byla důsledkem humanitární katastrofa gigantického rozsahu se statisíci mrtvých a nakonec i zrod hrůzostrašného Islámského státu.
Americká invaze do Iráku je hluboká a zásadní jizva, která rozděluje každou západní společnost. Například v Británii se dodnes řeší, kdo tehdy Američany podporoval a kdo ne. Hlavy padaly i v médiích a na akademické půdě.
U nás to nikdo neřeší, všem se vše odpustilo a raději se zapomnělo. Byli jsme zkrátka noví v NATO a chtěli jsme Američanům předvést, že jsme vždycky s nimi. Tak se to bere.
Když tehdy Jacques Chirac pravil, že jsme „propásli dobrou příležitost mlčet“, měl pravdu. Součástí dědictví právě zemřelého Cheneyho by mohlo být to, že si i u nás doma uděláme inventuru. Kdo a co tehdy říkal a psal, od novinářů až po politiky.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
