Článek
Jan Macháček
Trumpovi je vyčítáno, že v rámci svého chaotického projevu není schopen ani pořádně artikulovat válečné cíle. Ano, platí, že Trump toho namluví tolik, že je skoro nemožné se v tom vyznat. Některé hlavní cíle ale popsal – a jiné z taktických důvodů deklarovat nemůže. Sice není metodicky správné, abychom to vyjasňovali za něj, přesto se o to pokusíme.
Zaprvé Trump řekl, že není možné připustit, aby se Írán dostal k jaderným zbraním. V tomto směru lze očekávat, že další útoky na íránská jaderná zařízení budou v příštích týdnech pokračovat. I kdyby se jaderný program nepodařilo zastavit úplně, určitě je pro Američany a Izraelce dosažitelné posunout jej o několik let dozadu. To, že si totalitní či autokratické státy pořizují jaderné zbraně, je vcelku logické. Mají fungovat jako odstrašení, aby se nikdo ani nepokusil změnit jejich režim zvenčí. Smyslem vlastnictví jaderných zbraní je tedy většinou tyto zbraně nepoužít. Leckdo si může myslet, že to v případě Íránu platí také. Je to ale režim náboženských fanatiků, fundamentalistů a teofašistů, který koketuje s apokalypsou a koncem světa – a opravdu nelze vyloučit, že se tam k moci dostane někdo, kdo bude chtít konec světa sám způsobit. Zamezit něčemu takovému by mělo být v celoplanetárním zájmu a v zájmu lidstva jako takového.
Druhý cíl (částečně již splněný) je dekapitace současného režimu, který je zodpovědný za desetitisíce mrtvých demonstrantů (to jen v poslední době). Vyřazen byl leadership 40 lidí a cílená likvidace špiček režimu bude ještě pokračovat. Špičky režimu jsou prošpikované agenty Mossadu a nikdo neví, komu může věřit.
Třetí cíl, který Trump nemůže nebo nechce říkat nahlas, je dlouhodobé strategické oslabení spojenců Íránu, tedy Ruska a Číny. To by nastalo v okamžiku, kdy by se v Íránu dostal k moci pragmatičtější režim (úprava režimu), který bude více podporovat byznys, modernizaci a ekonomiky společnosti a normalizaci vztahů s USA.
Co se třetího cíle týče, v tuto chvíli se děje spíše opak. Rusko posiluje díky vysokým cenám ropy. Amerika už na měsíc pozastavila sankce na vývoz ruské ropy do Indie, kam vyváží s přirážkou, a Trump prý dokonce koketuje s myšlenkou uvolnit sankce vůči Rusku celkově, a to navzdory tomu, že Rusové a Číňané poskytují Íránu zpravodajské informace o amerických cílech. To, co platí krátkodobě, se ale může dlouhodobě úplně změnit.
Co se neprůchodnosti Hormuzského průlivu týče, tak kromě toho, že existují také ropovody přes Arabský poloostrov, nejde o černobílý příběh. Blokováním průlivu Írán poškozuje i své zájmy a střílí se do vlastní nohy, protože znemožňuje vývoz vlastní ropy především do Číny. Čína jako hlavní ekonomický partner Íránu a dovozce jeho energií též potřebuje nechat průliv otevřený. Již jsme zde ale psali, že žádný suverénní stát průliv neuzavřel. Uzavřely ho londýnské pojišťovací společnosti, které nechtějí pojišťovat plavby tankerů. Jestli v příštích dnech a týdnech pomohou francouzské či americké eskorty plavidel nebo nějaký tlak na pojišťovací společnosti, případně čínské intervence u íránského režimu, teprve uvidíme.
Nezapomínejme, že útok na Írán je společnou izraelsko-americkou operací, přičemž cíle obou zemí jsou v mnohých ohledech různé. To jsme mohli vidět na příkladu idey o podpoře íránských Kurdů, kteří by snad mohli vyzbrojovat nějaké potenciální íránské povstalce a zahájit občanskou válku. Z pohledu Izraele občanská válka a chaos v Íránu asi moc nevadí. Z pohledu Turecka – tedy klíčového amerického spojence v NATO – jde o zásadní téma. Turecko nechce žádnou kurdskou autonomii, a to ani v Íránu, a stejně tak si nepřeje žádnou masivní íránskou uprchlickou vlnu v důsledku chaosu a občanské války.
Zatím to vypadá, že k nějaké lidové povstalecké vlně nic nesměřuje. Ti, kteří měli odvahu demonstrovat, jsou už mrtví, další jsou zastrašení a ti zbylí odvážní nemají zbraně. Revoluční gardy a jejich milice patrolují na každém rohu. Pokud lze vůbec na něco sázet, je to pouze „úprava režimu“ (termín Nialla Fergusona, který jsme zde citovali minulý týden) směrem k o něco většímu pragmatismu, ale zatím se nic takového ani v náznaku neděje.
Cena ropy, plynu a pohonných hmot je naprosto zásadní faktor nejen pro celosvětový hospodářský vývoj, ale i pro politickou budoucnost republikánů. Důležité ale je, jak dlouho mohou zůstat ceny ropy vysoko. Pokud to bude pár týdnů, lidé na to rychle zapomenou, když to bude pár měsíců, bude porážka republikánů v podzimních volbách do Kongresu ještě drtivější, než se donedávna čekalo.
Většina komentátorů většiny západních médií nenechává na Trumpovi nit suchou. Když to shrneme, destabilizoval celý svět, neví, co chce, nemá cíl apod. Což o to, to je ještě dobré. Zajímavé ale teprve je, jak to vnímají íránská, některá arabská a spřátelená (třeba ruská) média. Zde se jednoznačně slaví. Američané prý už prohráli a vyklidili všechny základny v Zálivu, nechali spojence na holičkách, americká vojenská moc zůstala jen na vojenských lodích. Zásoby drahých amerických patriotů se velmi tenčí. Arabské státy se třesou strachy, že jim Íránci zničí odsolovací zařízení a připraví je o pitnou vodu. Turisté uprchli a nevrátí se, diverzifikace ekonomik směrem od ropy a plynu končí. A v Dubaji již docházejí potraviny. Írán bude střílet a bránit se, dokud nezpůsobí velkou globální hospodářskou krizi, apod.
I když si ta slova můžeme vydělit pěti, už dnes lze asi konstatovat, že Američané podcenili zásoby íránských raket a dronů a schopnost mířit a cílit decentralizovaně. Je zřejmé, že íránská odveta za letní útok na íránská jaderná zařízení byla velmi uměřená a mohla vést k tomu, že byl Írán do určité míry podceněn. Írán sice už nemá protivzdušnou obranu, letectvo ani relevantní loďstvo, pořád je ale schopen destabilizovat energetický trh i ekonomiku zemí v Zálivu. Uplynulo ale teprve jedenáct dní od začátku útoků, s celkovým hodnocením je správné ještě vyčkat.
Editorial deníku The Wall Street Journal konstatuje, že úspěšné byly první dva dny a že reakce íránského režimu dokázala, že útok byl potřebný. Američané a Izraelci demonstrovali svoje zpravodajské schopnosti. Bylo zabito několik Američanů, ale kdyby měl Írán čas se přezbrojit, bylo by obětí v budoucnu mnohem víc.
Další editorial téhož deníku se táže, zda má Trump válku ukončit a deklarovat vítězství. To by si určitě přáli ajatolláhové. Zdroje amerického a izraelského velení konstatují, že íránské zásoby střel a dronů se snížily o 90, respektive 83 procent. Deset či jedenáct dní není žádná dlouhá válka. Má Írán šanci poškodit globální energetické trhy, nebo se musí dohodnout? Problémy v Hormuzském průlivu se očekávaly, byl to hlavní důvod, proč se Trumpovi předchůdci báli na Írán zaútočit. Pokud ropa vystřelila na 115 dolarů za barel (přičemž v posledních hodinách už zase klesla), tak v roce 2022, po ruské invazi na Ukrajinu, vylétla až na 143 dolarů za barel. A v roce 2008 stála v jednu chvíli i 217 dolarů za barel. Státy G7 zatím ani neuvolňují rezervy.
Dodejme že WSJ není žádné trumpovské médium – co se (například) cel a protekcionismu týče, nenechají na něm nit suchou.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
