Článek
Jan Macháček
Nejprve k Hormuzskému průlivu. Čína tlačí na Írán, aby jej ponechal otevřený. Jak jsem si přečetl na síti X od Shanaky Perery, je tu jeden problém: Hormuzský průliv nezavřel Írán. Zavřelo ho sedm pojišťovacích společností z Londýna. Čína kupuje 80 procent íránské ropy přepravované tankery – má s Íránem dohodu o nákupu íránské ropy na 25 let. Čína je záchranný kruh íránské ekonomiky, a jestli má někdo na Írán nějaké páky, je to Čína. A ta jich využívá a požaduje, aby průliv zůstal otevřený. Ale průliv neuzavřel žádný suverén, byl uzavřen na základě rozhodnutí pojišťovacích společností. A ani Írán, ani Čína s tím nedokážou nic udělat.
…
Server eurointelligence.com psal v týdnu o dubajském modelu. Nejde jen o ropu. Po celé dekády se státy v Zálivu, především SAE, snažily zbavit se závislosti na černém zlatu a diverzifikovat ekonomiku. Chtěly být něčím jako Švýcarskem Blízkého východu, vstupní branou pro obchod a finance, založenou na kredibilitě, flexibilitě a ochotě dělat byznys s každým. Pro SAE už například činí vývoz ropy a plynu pouhých 30 procent HDP. Díky diverzifikaci se dařilo držet ekonomický růst – navzdory cyklům, krizím a kontrakcím spojeným s energetickým trhem.
To všechno ale nyní může narazit. Švýcarsko je Švýcarskem nejen proto, že je dobré v bankovnictví a ještě lepší v bankovním tajemství. Je to i kvůli tomu, že země je relativně soběstačná v obranyschopnosti, a to nejen z geografického hlediska, ale také díky dlouhé tradici ozbrojené neutrality. Každý švýcarský mladík dobře ví, jaká je a bude jeho role v domobraně a musí tomu hodně dát. Státy Zálivu investovaly do protivzdušné obrany, to ale samo o sobě nestačí. Posílení obranyschopnosti ve stylu Švýcarska vyžaduje i oběti. Pro tamní státy začne platit totéž jako pro celou Evropu: není možné být ve věcech obrany dlouhodobě závislý jen na USA, nehledě na to, že i počínání USA vás může vystavit hrozbám, s nimiž jste zrovna nepočítali.
…
Podle článku historika Nialla Fergusona pro Free Press je pro leckoho neodolatelná analogie mezi útoky na Írán a invazí do Iráku před 23 lety. V tomto duchu píšou všichni pokrokoví novináři a komentátoři na Západě. Podle Fergusona ale nehrozí, že by Trump používal návody George W. Bushe a Dicka Cheneyho ve smyslu „změny režimu“. Feguson navrhuje (také podle toho, k čemu to směřuje k Venezuele), že to, co Trump chce, je alteration, nejlépe „úprava režimu“. Prý i komusi z Trumpova okolí poradil, aby to používali. Jde podle něj o praktický důsledek nové americké národněbezpečnostní strategie, publikované minulý rok. Strategie vysloveně vylučuje rozmístění jiných amerických pozemních sil, než jsou speciální síly.
Ferguson si uvědomuje, že Írán bude nadále útočit na americké základny. Irán oprašuje scénáře ropných krizí z let 1973 a 1979 a bude zkoušet vyvolat setrvalé zvýšení cen ropy. A žádat po Íráncích, aby povstali pár týdnů poté, co jich režim desetitisíce zmasakroval, je trochu příliš… Cílem není napochodovat do Íránu a nadiktovat Íráncům svobodu. Trump ani nabízí úplnou imunitu íránským Revolučním gardám, armádě a „veškeré policii“, když složí zbraně.
Dědictví Bidenovy administrativy je jako nejhorší scénář, který popsal Zbigniew Brzezinski ve své knize The Grand Chessboard (Velká šachovnice) z roku 1977: Velká koalice a osa Ruska, Číny a Íránu, koalice proti hegemonovi, kterou nespojuje ideologie, nýbrž pocit křivdy. Triangulární diplomacie dnes pracuje proti USA. Vedení Ruska a Číny se regulérně potkává a má své plány. Evropa se může stát bojištěm druhé studené války, jako byla Asie bojištěm první studené války. Trump potřebuje znovu zažehnout ducha roku 1972, kdy se potkali Nixon a Mao Ce-tung. Potřebuje oprášit uvolňování napětí (détente). To nejspíš zamýšlí – proč asi oddálil dodávky amerických zbraní na Tchaj-wan? Napětí s Čínou se zřejmě uvolnit nepodaří, pokud by se Venezuela, Kuba, části Mexika z Blízký východ propadly do úplného chaosu. A k tomu by ještě pokračovala válka na Ukrajině.
...
Tolik několik myšlenek z Fergusona. Drobná potíž je v tom, že Ferguson cíl operace „úprava režimu“ vymýšlí za Trumpa. Proč Trump naopak mluví o „změně režimu“? Napadlo mne, co bych dělal, kdybych byl „íránský režim“: raketami i drony bych šetřil a střílel bych občas, ale přesně. K ekonomické destabilizaci států v Zálivu zjevně stačí, když tam vybuchne sem tam dron. Také bych decentralizoval a pravomoc odstřelovat bych plně svěřil lokálním velitelům.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
