Článek
Jan Macháček
Íránský jaderný program je opět posunut o krok zpět a možná bude brzy zcela zničen. Izrael opět oslabil potenciál fatálních hrozeb z Íránu. Je tu možnost, že (tady platí, pokud se to povede) v regionu oslabí geopolitický vliv Ruska a Číny, který se do značné míry opíral o Írán. A nejen v regionu, jde i o geopolitický vliv. Jsou tací, kteří si myslí, že to je ze strany USA dlouhodobý cíl operace – ostatně podobně jako ve Venezuele, kde bylo americkým cílem oslabit vliv Číny, Ruska a Íránu tím, že se zásoby venezuelské ropy dostanou pod nějakou formu americké kontroly.
Ano, opět se nepostupovalo podle mezinárodního práva. Ale od počátku své existence si Írán kladl za politický cíl zničit svého arcinepřítele Izrael – a ani to nebylo podle mezinárodního práva. A k čemu bude mezinárodní právo, když budeme režimu teofašistických zloduchů tolerovat přístup k jaderným zbraním? Takhle opatrný byl Západ ohledně KLDR – umožnil tomuto režimu získat jaderné zbraně a rakety, které dnes dostřelí už i do USA. Kdyby se zasáhlo včas, nemuselo to tak dopadnout. Momentálně to spíše vypadá, že KLDR bude využívat svůj jaderný potenciál k tomu, aby si zajistila přežití režimu a systému, do budoucna to může být horší. Co zatím není, může bohužel být. Podobně můžeme jít hlouběji do historie. Kdyby Západ s bělogvardějci vytrval a vyhnal z Ruska bolševiky, mohlo být na světě leccos jinak.
Takže dosud O.K., ale opravdové výzvy jsou teprve před námi, přesněji před USA. Německý bezpečnostní analytik Ulrich Speck napsal na síť X: „Opravdová výzva není vojenská. Spočívá v tom, jak zvenčí zařídit, že se v Íránu chopí moci vláda, která nebude nepřátelská ani k USA, ani jejich spojencům na Blízkém východě a která přestane investovat obrovské sumy do vyzbrojování. Amerika to nedovede zařídit uvnitř Íránu. Potřebuje, aby se k moci dostala frakce elit, která opravdu změní kurz, jímž se země vydá, případně aby se k moci dostala opozice. Nejhorší by byl třetí scénář: K moci se dostane nový lídr, který bude předstírat změnu, počká, až se bouře přežene, a pak bude pokračovat postaru.“ Tolik Speck.
Editorial amerického deníku The Wall Street Journal píše, že americko-izraelský útok na Írán byl úspěšný, ale reakce režimu potvrdila, proč byl potřebný. Trumpova největší chyba by byla ukončit válku příliš brzy, dříve, než budou íránské vojenské a teroristické schopnosti úplně zničeny.
Alí Larídžání, Chámeneího tajemník, je zjevně u vesla. Nyní vede nejvyšší bezpečnostní radu. Vyrostl v Revolučních gardách. Bude u moci, dokud nebude vybrán nový náboženský lídr. Zvolený prezident Masúd Pezeškján bude jen částečným lídrem. Revoluční gardy zemi stále řídí.
Iránská vojenská reakce zasáhla prakticky všechny sousedy, ale také Sýrii, Jordánsko, a dokonce Kypr. Potvrzuje se, že íránský režim je hrozbou pro celý region. Co dělal skrze spojence, dělá nyní přímo. Je tu šance na to, aby se celý region zkonsolidoval do koalice pro změnu režimu v Teheránu.
Riziko spočívá v tom, že Trump ukončí válku dříve, než bude těchto cílů dosaženo. Trump chce pokračovat v bombardování, ale zároveň říká, že je ochoten nabídnout jisté únikové cesty a vrátit se k diplomacii. V neděli řekl časopisu The Atlantic, že noví lídři v Teheránu „s námi chtějí mluvit a já jsem souhlasil s tím, že budu mluvit“. Podle WSJ by ale mělo bombardování pokračovat, dokud nejsou íránské zásoby raket, odpalovacích ramp a dronů i produktivní kapacita zcela zničeny. Taky musejí být odzbrojeny Revoluční gardy. Dokud se tohle nestane, bude režim schopen zabíjet protestující a potlačovat domácí opozici.
Válka nemusí podle WSJ pokračovat až do samotného pádu režimu, musí však pokračovat dostatečně dlouho, aby bylo možné zničit vojenskou i domácí zabíjecí mašinerii.
Trumpovi kritici opakují, že riskuje věčnou válku jako v Iráku. Nikdo ale nechce posílat do Íránu vojáky a instalovat tam novou vládu. To je práce pro Íránce. Lepší je analogie George Bushe st. a války v Zálivu v roce 1990. Kampaň byla tak rychlá a úspěšná, že vytlačila irácké vojáky z Kuvajtu velmi rychle a ušetřila iráckou vojenskou kapacitu. Saddám Husajn zůstal u moci, a tím zůstal hrozbou až do americké invaze v roce 2003. Mezitím masakroval na jihu šíity. Kdyby byla americká vojenská kampaň delší a více degradovala irácké vojenské schopnosti, lidé na jihu Iráku by získali podobnou šanci vytvořit si bezpečnou zónu jako Kurdové na severu.
Nekonečné bombardování Íránu je jistě nesmysl, ale je třeba zajistit, aby už tamější režim nebyl hrozbou pro sousedy. A pokud možno oslabit režim natolik, že bude možné instalovat v zemi vládu, která bude chtít spravovat normální zemi, ne stát, který chce šířit revoluci a zabíjet Židy, sunnity i Američany.
Tolik WSJ.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
