Článek
Jan Macháček
Minulý pátek Trump prohlásil, že bude požadovat „bezpodmínečnou kapitulaci“. Když Trump útok zahájil, myslel si podle Fukuyamy, že dosáhne rychle svého, podobně jako v případě únosu Nicoláse Madury z Venezuely. Nyní se ukazuje, že to, co zbylo z íránského vedení, kapitulovat nehodlá a konflikt se potáhne, jak Trump sám připouští celé týdny.
V takové situace by chytrý politický lídr podle Fukuyamy snížil očekávání a deklaroval dosažitelný cíl – třeba snížit íránské schopnosti ostřelovat cíle balistickými raketami a drony. Trump by mohl vyhlásit vítězství a stáhnout se.
Nový cíl je ale stanoven nedosažitelně. Zaprvé kapitulace předpokládá, že existuje koherentní vláda, která vydává instrukce, jako to udělal japonský císař v roce 1945. Islámské revoluční gardy a jejich milice jsou ale vysoce decentralizované a momentálně asi ani nemají jasnou hierarchickou strukturu.
Další důvod, proč ke kapitulaci nedojde, je ten, že v Íránu se nyní vládne silou. Většina populace klerikální režim nenávidí. Revoluční gardy neodevzdají zbraně, protože dobře vědí, že by to nepřežily.
A poslední důvod je, že velká část režimních složek tuší, že může přežít a bojovat dál. Zničeny jsou viditelné cíle, ale jsou tu desetitisíce individuálních bojovníků a menších skupin, které mají kapacitu raket a dronů i schopnost se bránit. I pouhá hrozba, že na velké mezinárodní letiště sem tam přiletí dron, má obrovské ekonomické konsekvence.
Americké a britské síly srovnaly za 2. světové války se zemí mnohá německá města. Ale jak se experti po válce shodli, pád režimu to nezpůsobilo. Ten zkolaboval až díky postupu fronty a okupaci Německa Sověty a jejich západními spojenci.
Známé jsou jenom dva případy, kdy strategické bombardování dosáhlo politického cíle. Kapitulaci Japonska v roce 1945 ale předcházelo shození dvou amerických atomových bomb. Druhým případem je Srbsko, které po bombardování ze strany NATO konečně uvolnilo sevření Kosova. Ruku v ruce s tím ovšem probíhala revolta proti Miloševičovi, a i tak bylo třeba shromáždit mírotvorné síly KFOR, které v Kosovu mimochodem působí dodnes.
Fukuyama se domnívá, že Trumpovi to s tou „bezpodmínečnou kapitulací“ pouze dobře znělo a nepromyslel, že ho to může dohnat.
...
Tolik Fukuyama. Jeho argumenty jsou logické a silné. Jak už jsme tu ale psali minule, americký prezident toho namluví tolik, že v desetiminutovém projevu si pětkrát odporuje. Válka už podle něj vlastně skončila nebo skončí brzy, případně bude trvat déle, než se čekalo. To všechno stačí říct de facto najednou. Část toho je taková heavymetalová rétorika, strašení nepřítele, část chvástání a propaganda.
Samozřejmě že se kriticky uvažující veřejný intelektuál nechce vzdát povinnosti brát politiky vážně a analyzovat každý jejich výrok, jako by byl míněn doslova. Leckdo si myslí, že pro Trumpa je chaos metoda, jiní si myslí, že je chaot bez metody. Samozřejmě je vždy možné vzít jeden jeho výrok a rozebrat, proč ohlásil nesmysl. Máme tu také jisté neblahé znaky toho, že Trumpovi se v jeho okolí neodporuje a vytrácí se racionální korektiv jeho impulzů a nápadů.
Na druhé straně stojí za Trumpem tým, který prokazatelně umí profesionálně plánovat vojenské akce. Mohli jsme to vidět na příkladu Venezuely i útoků na íránská jaderná zařízení vloni v létě. Sám Trump vcelku rozumí ropnému trhu, proto například nařizuje útoky v pátek večer, kdy jsou trhy zavřené.
Dnes se takřka všichni vysmívají tomu, že Trumpovi lidé vůbec neodhadli zašpuntování Hormuzského průlivu. Pokud byla situace s průlivem a bezpečností spojenců v zálivu opravdu podceněna, vůbec bych nezavrhoval možnost, že Američané spolu se spojenci dokážou brzy připravit recept, který průliv opět zprůchodní. A jak jsme tu též psali minule, samotný Írán či Čína potřebují průliv otevřený. To, že zkušené a vysoce inteligentní veřejné intelektuály, jako jsou Fukuyama nebo Ferguson, zatím nenapadá, jak na to, neznamená, že to nevymyslí vojáci, finančníci, byznysmeni a diplomaté. Uvidíme za pár týdnů.
Co se osudu zemí Zálivu týče, dlouhodobě je čeká něco podobného jako Evropu – a Evropu na východním křídle NATO především. Tyto země byly dlouho černými pasažéry v oblasti bezpečnosti a obranyschopnosti. To se změní – podobně jako se to změní právě v Evropě.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
