Článek
Jan Macháček
Zatímco my v Evropě s největším napětím sledujeme, jaká bude politika staronového amerického prezidenta vůči Ukrajině a Rusku, historik Niall Ferguson si ve svém článku pro The Free Press všímá toho, čeho se obávali někteří američtí otcové zakladatelé. A sice že nějaký prezident mladé demokracie se de facto stane monarchou. Samozřejmě nejvíce se otcové zakladatelé obávali restaurace moci britské monarchie, ale tahle obava byla hned na druhém místě.
Donald Trump je dnes víc než zvolený prezident. Je to král, je to americký monarcha. Možná to bylo nevyhnutelné. Historie napovídá, že republiky jsou méně stabilní než monarchie. V nějakém bodu politického života každé republiky přijde moment, kdy povstane demagog, zavrhne ústavní pořádek coby korupční instrument oligarchické vlády a slíbí, že zaručí plebejcům chléb a hry. Také se tranzice k autokracii ospravedlňuje obavami o národní bezpečnost nebo jako cesta k míru. Tak tomu jistě bylo v době, kdy se chýlila ke konci republika antického Říma.
V klasickém díle Demokracie v Americe nabízí francouzský historik Alexise de Tocqueville trochu optimismu ohledně americké republiky. Americká demokracie se podle něj jevila jako zdravá – na rozdíl od nestabilních francouzských experimentů s lidovou vládou. V USA podle něj funguje síla decentralizovaných institucí, spolkového života a náboženské svobody. To všechno zabrání tomu, aby se republika proměnila v imperiální vládu, jak se to ve Francii povedlo nikoli jednou, ale hned dvakrát – za Napoleona I. i za Napoleona III. Problém Francie byl, že její instituce byly více centralizované a společenský život méně sebeorganizovaný. A lidé ve Francii inklinují spíš k rovnosti než ke svobodě.
Ale co když už se Amerika stala více centralizovanou, její občané méně soběstačnými a oddanost svobodě ochabla? Američtí pokrokáři pořád varovali, že ten či onen republikánský prezident zavede imperiální prezidentství v augustiánském či napoleonském stylu. Tyto obavy přicházely za Richarda Nixona i v rámci kritiky invaze do Iráku za George W. Bushe. Udrží si Amerika republiku i s takovým temperamentem a takovým rozbíječem pravidel, jako je Trump?
Mezi otci zakladateli americké demokracie byli i zastánci de facto monarchického pořádku. Alexander Hamilton (vedle návrhu, aby měl prezident právo absolutního veta nad zákony) navrhoval, aby byl prezident volen na doživotí, což podporovali James Madison, John Adams i George Washington. Dopadlo to kompromisem. Prezident je volen na čtyři rok, ale limit dvou termínů byl schválen až v roce 1951. Veto nad legislativou má, avšak jen velmi omezené. Suverénem je Kongres.
Od loňského 5. listopadu není v Mar-a-Lago nedostatek frivolit a luxusu, které si John Adams asocioval s monarchií. Trumpův Palm Beach Club záměrně připomíná královský palác a Trump si řízení dvora královsky užívá. Design je fúzí Las Vegas a renesanční Florencie. Nápadně chybí umění – kromě kapitalisticko-realistických fotografií mladého Trumpa coby tenisového šampiona –, uprostřed restaurace stojí královsky velký jídelní stůl a všude je spousta pódií, kde se monarcha může prezentovat dvořanům.
Jako vždy v historii je dvůr místem intrik dvořanů. Síla patronátu či královské ochrany je základem monarchie – a Trump už se v tom naučil chodit.
Dobrým příkladem byla ritualizovaná konkurence mezi třemi adepty na post ministra financí, v níž nakonec zvítězil Scott Bessent. Na Trumpově pozemku si pronajal chatu Elon Musk: dobře chápe, že přítomnost na královském dvoře je zásadní. Ovšem také chápe, že královská rodina – Trumpových pět dětí – má přednost. Nelze mít americkou monarchii bez americké dynastie.
Objevily se už i dvě jasné frakce. Mušketýři (bratrstvo z prostředí technologických firem blízkých Muskovi) a lidé z hnutí MAGA (ekonomičtí a sociální populisté).
Trump se ale nachází na samém zenitu své moci. Na Floridě je opravdu králem světa. Světoví lídři a šéfové firem se tam přijíždějí klanět. Tim Cook (Apple), Jeff Bezos i Mark Zuckerberg, ti všichni přicházejí políbit prsten. Jeho výsost si může trollit, jak se jí zamane – Kanada, Grónsko, Panama. Americký (místo Mexický) záliv.
Až ale Trump usedne do Bílého domu, bude jen další prezident. Další americký prezident s kongresovou většinou na dva roky a s mocí omezenou ústavou, která Ameriku chrání před králem.
Hrozby adresované Trumpovi po inauguraci neradno podceňovat. Málokterý král v historii zemřel v klidu v posteli. Monarchie – jako vláda jednoho – přirozeně láká atentátníky.
Nenásilná rezistence přijde z federální byrokracie (92 procent úředníků volilo Kamalu Harrisovou), od pokrokových soudců a od tradičních médií, která budou především sledovat deportace nelegálních migrantů jako příznak fašismu.
Nejvážnější hrozba ale číhá jinde. Největší hrozbou budou frakce a intriky. Jak zdůrazňoval James Madison, násilné frakce jsou „největším hříchem lidových vlád“ a boj mezi frakcemi se bude dít kvůli „nerovné distribuci majetku“. Stačí se podívat na obrovskou finanční disparitu, která dělí zástupce mušketýrů z technologických firem od lidí z tábora MAGA. Obrana proti frakcím přitom vedla Alexandra Hamiltona k tomu, že argumentoval pro kvazi monarchistického prezidenta, který bude bránit komunitu před „rozkladným efektem frakcí“.
Brzy se z Trumpa stane POTUS a bude to pro něj bolestivé. Bude čelit nedostatku disciplíny mezi republikánskými kongresmany, a v Senátu to bude ještě horší. Bude čelit nezávislosti soudců Ústavního soudu i členů vedení centrální banky. Bude čelit stranické inklinaci federálních agentur, dusící ochrance, občanské neposlušnosti byrokratů a médiím.
Nejhorší by ale bylo, kdyby se soupeření frakcí přeneslo do Bílého domu.
...
Tolik Ferguson. Nás ale stejně nejvíc zajímá Rusko a Ukrajina a Trumpův vztah k NATO a Evropě. Na rozdíl od Blízkého východu, kde je úplně jasno, je v tomhle úplně nejasno. I tady bude Trump podléhat různým názorům různých frakcí. Chvíli může převážit ten, chvíli zas onen. Totéž ve věci obchodních a ekonomických vztahů s Evropou. A jaká bude pozice členů vlády, kteří si budou stát za svým a budou Trumpovi argumentačně odporovat? Vyletí hned, nebo až za chvíli?
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
