Článek
Jan Macháček
Tento dárek z nebes dostali sepisovači titulků opět po vítězství AfD v Sasku-Anhaltsku. Jak zdůrazňují média, „krajní pravice“ má poprvé od 2. světové války šanci vládnout v německém státě. Jak moc se máme tedy obávat?
Lidé, kteří to komentují – a nejsou z Německa –, přistupují podle Murrayho k politické analýze, jako kdyby si neurochirurg vzal na operaci boxerské rukavice.
Podle Murrayho není AfD krajně pravicová strana. To neznamená, že nemá vlivné členy, kteří krajní pravicí jsou. Ani to neznamená, že nehrozí, že se v budoucnu krajní pravicí nestane. Je jeden jednoduchý důvod pro vzestup AfD. Je to masová migrace – ta legální i ta nelegální. Trvalo roky, než se z migrace stalo dominantní téma. Když byla AfD v roce 2013 založena, zaměřovala se na důsledky krize eurozóny. Zaměřila se na kritiku představy, že prostor společné evropské měny dokáže ubytovat v jednom domě řecké i německé účetnictví.
V roce 2015 ale otevřela bývalá kancléřka Angela Merkelová brány Evropy a Německa komukoliv ze severní Afriky a Blízkého východu. Především každý, kdo prchal ze syrské občanské války a chtěl nazvat Německo svým novým domovem, tak mohl učinit. Normální hraniční režim padl či byl pozastaven a během několika měsíců přišlo do země přes milion lidí. Německo a jeho sociální stát tím byly přemoženy – a na následné pokusy to zastavit už bylo pozdě.
Většina nově příchozích německý stát vysává. Kromě ekonomických a sociálních důsledků je tu menší, ale důležité procento migrantů, který s sebou přinesli extremismus, terorismus a malou i velkou kriminalitu. S migrační vlnou bylo do Německa importováno i více antisemitismu. Zrovna do země, která toto opravdu nepotřebuje.
Vzhledem k neobyčejnému konsenzu všech německých stran zprava přes střed až doleva, který trvá dlouhé dekády, bylo nevyhnutelné, že se etabluje politické hnutí, jež bude této Merkelové politice oponovat. AfD se na to hodila a strana profesorů, kteří byli proti euru, byla nahrazena lidmi, kteří věří, že migrace je v Německu problémem číslo jedna.
Jejich úspěch v roce 2015 byl velký. V roce 2017 se poprvé dostali do Bundestagu – s 94 křesly. V roce 2021 už měli dvakrát tolik a vloni znovu posílili.
Mezitím bylo uděláno všechno, co uděláno být mohlo, aby byli zastaveni. Lídři strany byli zastrašováni a občas se na ně i útočilo na veřejnosti. Německé kontrarozvědka opakovaně dávala AfD na seznam extremistů, kteří ohrožují národní bezpečnost. Političtí oponenti portrétovali stranu jako kopii nacistů. A mainstreamová média pořád psala o přátelství strany s Ruskem, o vazbách na extremistická hnutí, o korupci uvnitř strany atd.
Po cestě se ztratilo v překladu několik „detailů“, které ušly německým politickým elitám i zahraničním médiím. První „detail“ zněl, že AfD by nikdy jako strana neuspěla, kdyby nedošlo k selhání německých mainstreamových politických stran. Německý sociální a azylový systém se sice přetížily, ale křesťanským i sociálním demokratům připadalo nemožné přiznat fatální chyby éry Merkelové.
Pokud by všechna kritika migrační krize měla být prací německých neonacistů, pak by Evropa byla opravdu ztracena.
AfD je velká míchanice. Máte tam lídry jako Beatrix von Storch, která – kdyby žila v Británii – by byla úplně normální konzervativní političkou. A kdyby žila v USA, byla by centristickou republikánkou. Pak tam ale najdeme i Björna Höckeho, pro kterého je „velký problém, že se Hitler prezentuje jen jako zlo“. A německý národní memorial holokaustu mu připadá „ostudný“.
Tady má spolupředsedkyně strany Alternativa pro Německo Alice Weidelová opravdu velký problém. A je to problém mnoha populárních pravicových hnutí v celé Evropě. Jakmile jsou založeny, hned jsou denunciována jako pravicová, fašistická a neonacistická. Tím se předpokládá, že mnoho lidí s nimi nebude chtít mít nic společného. Jenže pak – podle Murrayho – existují opravdová ultrapravicová hnutí, v Německu i jinde v Evropě, a ta se pak nevyhnutelně spojí se stranou, která je už předem nálepkovaná jako krajně pravicová, bez ohledu na to, zda je ta nálepka zasloužená.
Pro německé mainstreamové strany by bylo velmi pohodlné, kdyby ve stranách jako AfD dominovali neonacisté a krajně pravicoví extremisté. Tak tomu pomáhají tak, že tu stranu tímto způsobem definují tak jako tak. Strany, které dělaly pro Německo v minulé dekádě špatnou politiku, mají jedinou možnost, jak přežít: delegitimizovat jedinou alternativu.
Také proto je zahraniční pokrývání vývoje v Německu podle Murrayho tak neuspokojivé. Nejsnazší je napsat, že krajně pravicová strana vyhrála. To, že publikace jako BBC a The New York Times nepopisují podobně strašidelně krajní levici, je kapitola sama pro sebe a záležitost pro nějakou jinou analýzu. Naděje asi spočívá v tom, že lidé se nebudou zajímat o detaily a vyhlídka návratu nacistů k moci stačí k vyvolání reflexivního odporu.
Když se Německo po válce sjednocovalo, byly tu prominentní figury – včetně Margaret Thatcherové –, které s tím nesouhlasily. Tušili, že Německo bude příliš silné, příliš vlivné a příliš dominující. Všechny ty obavy se podle Murrayho potvrdily. Německo opravdu dominuje evropskému hospodářství a evropské politice. Kam jde Německo, tam půjde pravděpodobně i Evropa.
Pokud se řekne, že každá kritika migrace je výsledkem práce německých neonacistů, je Evropa ztracená. Protože každá opoziční strana bude pak takto portrétována jako zkažená. Pokud se vzpamatuje Německo, vzpamatuje se Evropa. Mezinárodní média by ale podle Murrayho měla pečlivě sledovat, co se v Německu opravdu děje, a ne psát o nějaké podivné nacistické horečce.
...
Tolik Murray. V mnohém také nesouhlasím. Nedávno jsem tu psal, že německé mainstreamové strany propásly možnost dát si včas do programu mnohá témata a nenechávat je krajní pravici. Nejde jen o migraci, o Green Deal a jeho korekci, odchod od jádra apod. Pokud platí toto, platí totéž v bleděmodrém pro AfD. Ta – kdyby chtěla – může přece ostřeji odsoudit opravdové neonacisty ve svých řadách: vylučovat, distancovat se, stanovit jasné hranice. Lze být jistě proti migraci (na tom není nic nacistického) a pro návrat německé energetiky na rozumné základy, ale k tomu přece není nutné koketovat s Ruskem. Ale to by AfD měla o něco slabší záběr. Bohužel se rozhodla, že bude napravo lapat úplně všechno. Ano, je pravda, že německé mainstreamové strany tlačí AfD ještě víc doprava. Ale zároveň platí, že se tomu AfD nebrání.
Extremismus neplatí jen v domácí politice. Pokud AfD říká, že má Ukrajina vracet finanční a vojenskou pomoc, kterou jí Německo poskytlo, je to podle mne extremismus v zahraniční politice.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
