Článek
Jan Macháček
Hlomoz utichl a je dobré naslouchat. O ukrajinské protiofenzivě není moc slyšet, spíše je slyšet o tom, že Rusové více pronikají do té části Donbasu, kterou ještě nedávno Putin nekontroloval.
Mezitím se na jihozápadě Arabského poloostrova Hútíové zmocnili strategického přístavního města Mokka a některých ostrovů, především ostrova Perim. Mokka leží na sever od úžiny Báb-al-Mandab, která spojuje Rudé moře a Adenský záliv v Indickém oceánu. Dosud Hútíové nezastavili plavbu nákladních lodí a tankerů, podobně jako to udělali Íránci v případě Hormuzského průlivu. Obsazení ostrova Perim je ale dostává do výhodné pozice. Může se stát, že Írán a jeho spojenci budou nakonec kontrolovat obě úzká hrdla na Blízkém východě.
Pro celý Západ je to velký ekonomický problém. Před válkou byla přepravována většina ropy vytěžené na arabském poloostrově skrz Hormuz a Báb-al-Mandab. Nyní proudí skrz Báb-al-Mandab už jen 400 000 barelů saúdskoarabské ropy za den, což je jen maličká část tamní produkce. Poté, co Hútíové dobyli Mokku, vystoupala cena ropy až nad 100 dolarů za barel. Nejde o krátkodobý výkyv. Leon Panetta, bývalý ředitel CIA, nyní varuje před věčnou válkou, kterou nepůjde snadno vyřešit.
Ekonomové a centrální bankéři rozdělují dopady války na tři scénáře: základní, nepříznivý a krutý. Nyní jsme v nepříznivém scénáři a blížíme se ke krutému.
Surová ropa nad 100 dolary se promítne do vyšších cen benzinu, nafty, topných olejů, kerosinu a chemických produktů. Tvrdá zima může v Německu znamenat nedostatek plynu na topení, zásobníky jsou rekordně prázdné. Při této ceně ropy nemůže žádná evropská ekonomika fungovat hladce.
Zato je to cena, která vyloženě prospívá ekonomice Ruska. Ropa je to, co obě války neblaze spojuje. Čím déle válka s Íránem trvá, tím větší jsou a budou finanční injekce pro Rusko, které exportuje především ropu a plyn. Nemůžeme vyloučit ani scénář, který vůbec nechceme vidět: USA prohrají válku s Íránem a Ukrajina prohraje válku s Ruskem.
Většina válek ale nekončí vítězstvím nebo porážkou. Münchau očekává zmatenou remízu. V obou případech lze spíše čekat špinavá příměří. Írán asi bude inkasovat za průjezd průlivem a Trump a jeho kamarádi z toho dostanou nějaký podíl. V případě Ukrajiny lze čekat, že Rusko si nechá, co má, a Ukrajinci slíbí, že nevstoupí do NATO. Ale může to dopadnout i hůř.
Existuje riziko, že další evropské země budou do války zataženy, to eskalační riziko je i na Blízkém východě. A obě války mohou zfúzovat v širší eurasijský konflikt, náhradní válku mezi USA a Čínou.
Münchau se domnívá, že stárnoucí společnost v západní Evropě nebude chtít nějaké dlouhodobé bojování. Tyto země si už nyní musejí půjčovat peníze na plnění obranných výdajů. Ani nemají přebytek mladých mužů, kteří by chtěli bojovat s Rusy ve válce, která se časem může zvrtnout v jadernou či chemickou. Kdyby došlo k válce, sociální přerozdělování, na které si Evropa zvykla, bude muset okamžitě skončit – a miliony lidí okamžitě skončí v chudobě.
Je snazší posílat peníze Ukrajině a neposílat vojáky. Ukrajina dostala ze Západu stovky miliard dolarů vojenské a finanční pomoci. Ale i tak Rusko za tuto válku utrácí mnohem víc. Začátkem roku bylo v krátké recesi, už ale zase hospodářsky obživlo – částečně právě díky vysokým cenám ropy.
USA – a v souvislosti s nimi i Ukrajina – nemají dostatek střel a raket protivzdušné obrany. Navzdory svým mocným vojenským schopnostem není Amerika připravena na dlouhou válku. Slabým místem je zásobovací řetězec. Totéž se děje v Evropě, kde si dekády škrtů ve výdajích na obraně vybírají svou daň.
Británie má 75 000 vojáků, což je slovy britského generála, sira Richarda Barronse, bývalého vrchního vojenského velitele, „síla schopná zmocnit se za hezkého počasí malého městečka“.
Proč si myslíme, že dokážeme Rusy zastavit? Rusové jsou ovšem také dost sebevědomí. Jsou si tak jisti svým vítězstvím, že je ani nezajímá o míru jednat. Když Trumpovi vyslanci Steve Witkoff a Jared Kushner naposledy dorazili do Moskvy, bylo to docela ponižující. Putin je přijal, vyslechl si lichotky na svou adresu, ale žádný mír nenabídl. Když vloni v srpnu proběhla schůzka Trump–Putin v Anchorage na Aljašce, mohly se ruské elity přetrhnout v lichotkách na Trumpovu adresu. To už neplatí. Putin se tváří, že může vyhrát.
Už se mockrát spletl a možná se splete znova. Jeho invaze na Ukrajinu v únoru 2022 ztroskotala. Jenže Rusové se přeskupili a nyní si připadají silnější než oponent.
Pro mnoho z nás na Západě je představa, že by Rusko vyhrálo, nemyslitelná. Když něco chápeme jako nemyslitelné, tak o tom prostě nepřemýšlíme. Ale podceňováním nepřítele můžete válku prohrát. Po čtyřech a půl letech Münchau nevidí strategický cíl Západu a podpory Ukrajiny. Prý není proti podpoře Ukrajiny, jen chce vidět konkrétní strategický cíl.
Polský ministr zahraničí Radoslaw Sikorski se tváří, že má strategii, jenže Münchaua nepřesvědčil. Před časem Sikorski definoval strategii jako vyčerpání nepřítele, jako když v 1. světové válce spojenci vyčerpali Německo. Ale situaci přece nejde srovnávat. Třeba Rusko nemá nedostatek energetických zdrojů, jako mělo tehdy Německo. Představa, že vyhrajeme s Putinem v soutěži, kdo má větší výdrž, a to s těmito cenami ropy, se zdá až příliš optimistická.
Sikorski nedávno v rozhovoru říkal, že ekonomika EU je skoro desetkrát větší než ruská. To ale podle Münchaua není špatně jenom statisticky. Je to skoro napoleonské podcenění Ruska. Když věc přepočteme na dolary, možná tomu tak bude. Jenže měřeno paritou kupní síly je EU jen třikrát větší než Rusko. A ani to není přesné. My dáváme na pomoc Ukrajině jen zlomeček svého ekonomického výstupu, Rusko za obranu utrácí a do obrany investuje mnohem víc.
Ani čísla ohledně armád nejsou lichotivá. EU má 1,3 milionu vojáků, což je zhruba stejně jako Rusko. Ale ohledně zbrojní produkce Rusko vede. Ročně vyrábí 3,4 milionu granátů do houfnic, EU se teprve chystá na kapacitu dva miliony. V jiných kategoriích zbraní platí totéž.
V březnu řekl Trump, že válka s Íránem bude trvat čtyři až pět týdnů. Historici o podobných iluzích vědí své. Císař Vilém říkal v srpnu 1914 německým vojákům, že „budou doma dříve, než opadá listí ze stromů“. Dnešním ekvivalentem by mohla být představa, že porazíme Rusko a Írán, protože jsme bohatší.
Trump nemá žádnou strategii pro Blízký východ – a Evropa zase nemá žádnou strategii pro Ukrajinu. Jsme dost bohatí a můžeme si ještě dost půjčovat, abychom mohli ještě nějakou dobu podporovat Ukrajinu i bojovat s Íránem. Cesta k vítězství ale není vidět, protože nedáváme na stůl ani peníze, ani vojáky.
...
Tolik Münchau. Tentokrát se mi to jeví jako až příliš pesimistické. Psal jsem to tady už mockrát: lidé mají různé role. Kriticky uvažující intelektuál ať klidně vše podrobuje kritickému selskému rozumu a přísné nestranné analýze. Vládní politik státu na hranici s Ruskem bude logicky povzbuzovat a vést optimistické řeči. Co má asi tak dělat jiného? Říkat, že prohráváme? Že Ukrajina prohrává? Navíc Poláci berou situaci velmi vážně. Nic nepodceňují, odhodlaně budují armádu a není pochyb, že budou svou vlast bránit. Německo zase rozjíždí zbrojní výrobu a není to jenom jako. Zkrátka nic se nemá přehánět a nic se nemá přeceňovat ani podceňovat. Jedna věc je výzva k realismu coby apel k probuzení, druhá věc je pesimismus, který má hlavně demonstrovat, že já jsem přece něco říkal už dávno.
A s tím strategickým cílem… Nevím přesně, co je kde sepsáno, ale je v zájmu EU i NATO, aby mezi Ruskem a Evropou existoval samostatný a udržitelný stát jménem Ukrajina. Není v zájmu Evropy, aby Rusko na Ukrajině vyhrálo či tam ustanovilo loutkový stát po vzoru Běloruska. Ukrajince a to, co se ve válce naučili, by Rusové časem použili proti nám. A kam ruská bota šlápne, tam tráva neroste. To už víme. Takže kritizovat opatrné vyzbrojování Západu nebo třeba České republiky, kde váháme se byť jenom bavit o povinné vojně, je pochopitelné. Vztahovat tuto kritiku na Polsko nebo Pobaltí je ale dost vedle.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
