Článek
Jan Macháček
Vzdálenému pozorovateli třeba z Evropy se může zdát, že Írán je ve svém odhodlání nevzdát se kontroly nad Hormúzským průlivem poměrně jednotný. Zpravodajská analýza Bloombergu se pokouší o určitý vhled do toho, jak to s íránským režimem a systémem momentálně vypadá.
Co zaujme evropské pamětníky totalitních či posttotalitních režimů, je, že se různí íránští představitelé relativně otevřeně dohadují „přes média“ nebo jejich „nevyladěnosti“ vycházejí na veřejnost.
Tak například íránský prezident Masoud Pezeškijan řekl minulý týden státní televizi, že je pro něj „velmi obtížné spojit se“ s nejvyšším (duchovním) lídrem Modžtabou Chameneím, kterého nikdo nespatřil na veřejnosti od března, kdy oficiálně převzal nejvyšší funkci ve státě. Toto pondělí řekl Pezeškijan v téže televizi, že se již s nejvyšším vůdcem sešel a že „setkání trvalo sedm nebo osm hodin“ a že to byla „velmi dobrá schůzka“. Ti dva se prý soustředili na to, co dělat s propadem životní úrovně. Chameneí má prý starost, jak zajistit v zemi „jednotu a kohezi“.
Toto prohlášení proběhlo po týdnech zcela veřejných disputací v Teheránu o průběhu války. Zastánci tvrdé linie žádali Pezeškijanovu rezignaci, protože se angažoval ve věci mírové dohody s USA. Předtím zase Pezeškijan v dlouhém interview vysvětloval, že určitě rezignovat nebude.
Chameneí byl, jak známo, zraněn během stejného izraelského útoku 28. února, který zabil jeho otce ajatolláha Chameneího. Rozsah zranění nového nejvyššího vůdce – pokud ještě žije – je neznámý. Podle Pezeškijana se ale nejvyšší vůdce těší „perfektnímu zdraví“. Podle Bloombergu ale Chameneího absence ve veřejném životě umožňuje, aby disputace mezi mocenskými a politickými frakcemi v zemi vcelku volně pronikaly na veřejnost.
Jeho otec, který byl u moci čtyřicet let, často hrál roli rozhodčího vnitřních rozbrojů. Bez jeho souhlasu nešlo přijmout zásadní strategické plány, jako byla například jaderná dohoda JCPOA se Západem, kterou si jestřábi v Íránu nepřáli. Moderoval také spory s konzervativci (například bývalý prezident Ahmadínežád) a zastánci tvrdší linie (Ali Laridžání – šéf bezpečnosti zabitý v březnu v Teheránu).
Chameneí se neobjevuje na veřejnosti a údajně komunikuje přes zprostředkovatele. Výsledkem ale je, že chybí jasné a rozhodné vedení a moderování neshod uvnitř establishmentu. Souboj frakcí je už v íránské politické krajině běžný. Leckdo si myslí, že je to kosmetické, ale tenze jsou stále hlasitější a týkají se také vývoje konfliktu s USA.
Saeed Laylaz, bývalý poradce Pezeškijana, řekl Bloombergu: „V Íránu vždycky byla jedna skupina, která tvrdí, že země potřebuje strategickou dohodu s USA, a druhá skupina, která chce nekonečnou válku s USA.“ Vedení není vidět na veřejnosti a otevírá se prostor pro disputace na sociálních sítích a ve státní televizi, kde se běžně dohaduje ministr zahraničí Aragkčí s ultrakonzervativními kleriky.
Pragmatici – často spojovaní s umírněným konzervatismem či reformami – zdůrazňují, že jednání se Západem je nevyhnutelné a je to jediný způsob, jak prolomit ekonomickou izolaci, zvýšit životní standard a přivést do země investice. Zastánci tvrdé linie říkají, že to porušuje principy islámské revoluce roku 1979 a že jednání s Američany vedlo jenom k útokům USA a Izraele na Írán.
Ultrakonzervativní klerik Mohammad Charazí minulý měsíc řekl, že prezident Pezeškijan je „lidský odpad“. Podle něj Írán potřebuje „islámský stát“, a ne nějakou islámskou republiku s prezidenty a parlamenty. Podle dalších ultrakonzervativců má být prioritou Íránu pomstít zavraždění Chameneího.
Poté, co Pezeškijan prý dlouze mluvil s Chameneím, bylo v íránské televizi přečteno rozhodnutí nejvyššího vůdce jmenovat Mohsena Rezaje, veterána islámských revolučních gard (IRGC), vůdcem nejvyšší národní bezpečnostní rady. Poradci Rezaje mluví v televizi o „ofenzivní vojenské doktríně“ a „přenesení útoků“ na území nepřítele.
Co je zjevné, je, že celkově posiluje pozice revolučních gard a konsensus, že ve věci Hormuzu má být Írán co nejtvrdší. Tuto pozici nyní veřejně sdílí i prezident Pezeškijan i ministr zahraničí Arakčí, považovaní za relativní pragmatiky.
Tolik Bloomberg. Dodejme, že ty veřejné disputace v rámci vedení země jsou v jednom směru šikovné. Kdyby přece jen propukl lidový hněv kvůli propadu životní úrovně, bude pro protestující obtížné se shodnout na tom, proti komu vlastně protestovat.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
