Článek
1. Jak velká je to krize?
Asi tu byly větší – jako vpád Sovětského svazu do Maďarska v roce 1956, respektive do Československa v roce 1968, suezská či karibská krize, pád Jižního Vietnamu apod. Tohle je ale největší krize vztahů mezi spojenci. Nám se to jeví jako největší krize od pádu komunismu v roce 1989, ale asi nepřekvapí, že na Západě to chápou jako největší krizi od 2. světové války. Zdá se jim to nebezpečnější než odchod Francie z vojenských struktur NATO v roce 1966 či vlna pacifismu v 80. letech v západním Německu. Hrozí nám výpadek amerického aliančního vkladu – či spíše fundamentu – a něco takového tu opravdu ještě nikdy nebylo.
2. Jak se může Ukrajina bránit bez americké pomoci?
Může, ale omezeně. Možná lze nahradit hardware a munici, ale ne americké zpravodajské informace (intelligence) ze satelitů a letounů AEW&C. Ukrajinská armáda sice neohluchne a neoslepne úplně, ale do velké míry ano. Něco lze nahradit za několik měsíců, ale kdyby Amerika otočila knoflíkem hned, nebude mít nic.
3. Jak rychle se může od Ameriky emancipovat Evropa a starat se o sebe – o svou bezpečnost a obranyschopnost – sama?
Tady jsem si udělal malý průzkum – a bohužel zjistil, že i ti největší optimisté ze mých zasvěcených respondentů si myslí, že nejdříve za sedm let. Společné velení NATO je integrované mraveniště. Deset tisíc důstojníků, kterým velí Američan. Zpravodajské informace jsou převážně americké, všechny plány počítají s americkou účastí. Rakety Taurus nebo Storm Shadow používají americké komponenty, bez kterých nikam neodletí, klíčové americké komponenty používají i švédsko-britské gripeny. Protivzdušná obrana Evropy je nedostatečná a bez USA se zatím neobejde. S tím souvisí otázka, do jaké míry si mají evropští politici dávat pozor na pusu a ventilovat, co si o nových amerických představitelích opravdu a od srdce myslí. Nelžeme si do kapsy, příštích sedm let nejsme bez USA obranyschopní.
4. Lze vzít něco z toho, co bylo řečeno, zpátky?
Podstata diplomacie je, že se dělá vskrytu. Potíž je v tom, že když něco takového – takto silného – vyhřezne, jde to vzít zpět jen těžko. Slovní výrony Donalda Trumpa i J. D. Vance byly příliš spontánní a příliš autentické. Dozvěděli jsme se, co si americký prezident myslí doopravdy. Víme, že šíří ruský narativ i ruské dezinformace o vzniku války a jejím průběhu. Víme, že se Trump a Vance vyžívají v ponižování slabšího a napadeného – a to je mimořádně odpudivé.
Můžete si občas na půl hodiny vyslechnout Macrona a Starmera, ale když posloucháte den co den názory na Rusko od Muska či Tuckera Carlsona a když vám zpravodajské informace každé ráno podává Tulsi Gabbardová, která byla donedávna přesvědčena o tom, že válku na Ukrajině si začala CIA, tak se to musí někde projevit.
5. Může spojenectví existovat jen na základě chladných byznysových zájmů?
Trump slovo spojenec vůbec nezná a nepoužívá. Používáme ho jen my v Evropě. Se slovem aliance je to podobné. Amerika nám možná poskytne jaderný a protijaderný deštník, ale že by někam do Evropy poslala v rámci článku 5 bojovat své vojáky, na to raději musíme realisticky zapomenout.
Spoléhat se snad můžeme jen na obrovskou síť a propletenost evropsko-amerických obchodních a investičních zájmů a vztahů. Američané investují u nás, my u nich, máme obrovské oboustranné obchodní, ekonomické a finanční zájmy. Spoléhat se na to stoprocentně nedá, je to jako s tou surovinovou dohodou pro Ukrajince bez bezpečnostních garancí. Může to pomoci nás ochránit, ale stačit to nemusí. A to se nám to ještě brzy osladí se cly a disputacemi o regulaci amerických technologických společností na evropském trhu.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
