Článek
Jan Macháček
Wolfgang Münchau v novém komentáři pro server UnHerd vzkazuje Evropě, že by měla Trumpův mírový plán akceptovat. Převyprávíme zde jeho argumenty a pak si uděláme sumář našich výhrad.
Verze jakéhosi americko-ruského návrhu na mír, která unikla minulý týden, navrhuje americké uznání Krymu za ruský, stejně jako Ruskem okupovaných oblastí Ukrajiny, odmítnutí členství v NATO pro Ukrajinu a pak jsou tam kapitoly ekonomické kooperace mezi Ruskem a USA. Evropská média to označují za kapitulaci, ale Evropané nemají podle Münchaua alternativu.
Plán se jistě bude měnit s ohledem na Trumpovu nepředvídatelnost. Objektivně se jedná o neférovou dohodu. Putin je diktátor a agresor, vraždí své politické oponenty doma i v zahraničí, často chemickými zbraněmi. Agrese na Ukrajinu je porušením mezinárodního práva a mír agresora odmění. I tak je potřeba dohodu akceptovat. Jde o nejméně špatný výsledek mezi špatnými.
Ukrajina bojuje s nepřítelem, který má převahu, a je podporována aliancí, která je slabá. Evropa je lepší v debatování než v bojování, preferuje společné foto se Zelenským před tvrdými rozhodnutími. Evropa slibuje podporovat Ukrajinu, jak dlouho bude třeba, ale nemá to, co je třeba. Evropa si přeje vítězství s happy endem, jako byl konec druhé světové války. Trump touto cestou nepůjde.
Evropě mělo dojít dříve – už v roce 2023 –, že Ukrajina nemůže vyhrát. Utěšovala se ale příběhy o mizerném stavu ruské armády, příběhy o tom, že má Putin rakovinu. Oslavovaly se sankce, ale o tom, že jsou v Moskvě normálně dostupné iPhony i mercedesy, se nepsalo. Pamatuje si ještě někdo čekání na ukrajinskou protiofenzivu?
Trumpova dohoda může podle autora zachránit životy. Může zachránit eskalaci regionální války, která může způsobit panevropskou katastrofu. Evropa bude moci pracovat na odstranění vojenské závislosti na USA, aniž by zároveň musela bojovat na Ukrajině. Evropa si za to může sama. Vybudovala si příliš velkou závislost na USA a celou mírovou dividendu projedla.
A protože jsme tam, kde jsme, musíme chápat že mírová diplomacie bude reflektovat vojenskou situaci na zemi. Versailleská smlouva ji nereflektovala: Německo a Rakousko byly poraženy. Většina válek ale takto nekončí. Končí tak, že obě strany zjistí, že náklady na další boje převyšují realistický odhad benefitů. To je i náš příklad.
Mírotvorba je nepopulární, hlavně mezi těmi, kteří chtějí vítězství. Osud mírotvorců je, že buď neuspějí, nebo jsou považováni za zrádce. Mírotvorce se nemůže dát na žádnou stranu. Tím, že se Trump stal mírotvorcem, oficiálně vycouval z aliance, která podporuje Ukrajinu. Mírotvorci musejí akceptovat reálnou mírovou situaci. Mírové dohody nespočívají v tom, že někdo má pravdu a někdo nemá. Nestojí ani na historických požadavcích, ani na uznávání toho či onoho. Samozřejmě že Ukrajina nemůže formálně uznat Krym za ruský. To si mohou rozhodnout jiné země. Západní Německo třeba nikdy neuznalo východní Německo. Jiné země ale ano.
Münchau doufá, že Evropa a Ukrajina budou akceptovat nějakou verzi dealu. Špatných úsudků už bylo dost. Putin podcenil sílu ukrajinské rezistence. Západ přecenil dopad sankcí a podcenil sílu a odolnost ruské ekonomiky.
Pokud Trump usoudí, že Putin dohodu nechce, diplomacie skončí a válka bude pokračovat s redukovanou americkou podporou. Pokud dohodu odmítne Ukrajina a Evropa, Amerika přestane zpravodajsky podporovat Ukrajinu a Evropa bude muset pomoc Ukrajině vystupňovat sama. Amerika začne zpochybňovat celé NATO. Pokud Evropa bude pokračovat ve válce, kterou USA považují za nevyhratelnou, nebudou už chtít být zavázány spěchat Evropě na pomoc.
Máme nespočet otázek. Je postbrexitová Británie ochotná rozejít se s USA kvůli Ukrajině? A Německo? Pokud Evropa bude muset postupovat sama, bez USA, bude to vyžadovat, aby se Británie, Francie a Německo chopily vedení a kooptovaly ještě Polsko, Španělsko a Itálii. Jenže s Itálií a Španělskem moc počítat nejde a Polsko možná věří víc Američanům než Němcům. Macron mluví jazykem evropské integrace, vždy mu ale na prvním místě jde o francouzské zájmy. Evropa je velmi rozdělená a slabá.
Jen se podívejme, co se dělo s britskou participací v evropském obranném fondu ve výši 150 miliard eur. Pořád je to malý fond, který má založit důležitý princip: odbourávání duplikací a společné nákupy. Francie se však rozhodla, že nastala pravá chvíle řešit při tom práva rybářů. Ukazuje to, jak v Evropě stále převažují národní zájmy nad těmi společnými. Putin má také dost problémů, ale rybářství momentálně neřeší.
Jednou bude Evropa dost silná, aby mohla s Ruskem bojovat. Zatím ale není. K tomu, abychom po celých dekádách navýšili zbrojní výdaje, byl potřeba Trump. Evropa v současném stavu nedokáže válku s Ruskem vyhrát. Tak akceptujme dohodu a pohněme se dál.
...
Tolik Münchau. Souhlasíme s tím, že mír či příměří musí akceptovat vojenskou realitu na frontě, respektive na zemi. Otázka ale je, zda vůbec je co akceptovat. Nikdo neví, co je pravda, co přesně kdo navrhuje a kdo to viděl černé na bílém. Máme tu jen nějaké úniky amerického serveru Axios, několik bodů dohody, o kterých prý jednali Američané s Rusy.
Postup je nejen chaotický, ale hlavně nelogický. Logické by bylo nejprve tlačit obě strany k uzavření příměří. Možná stačí příměří kratší, pak se dá nastavovat. Tlačit se ale musí na obě strany. Jak se tlačí na Ukrajinu, už jsme viděli. Nesmí být v NATO, hlavně jí však byly přerušeny americké zbrojní dodávky a zpravodajské informace. Jaký tlak lze vytvořit na Rusko? Třeba velmi opatrně odstupňovávat a dávkovat rušení sankcí. Bude-li Rusko dodržovat příměří, mohou být sankce postupně rušeny. Historie také napovídá, že jednání o míru či příměří může trvat velmi dlouho, a než se to povede a příměří vydrží, ještě se to párkrát nepovede a boje zase propuknou.
Ale i pro dlouhodobé příměří je třeba jednat. Vojenské delegace musejí stanovit přesnou demarkační linii. Teprve když příměří bude držet, přijde chvíle na nějakou mírovou smlouvu – pokud bude vůbec třeba a pokud k ní bude politická vůle.
Pokud má nějaká koalice ochotných v Evropě garantovat mírovou smlouvu, musí být přece jednání od začátku přítomna. Z úniků, které jsme viděli, zatím nebylo jasné, kdo a jak bude financovat rekonstrukci Ukrajiny a jaký bude osud zabavených ruských devizových rezerv. Tady musí Evropa s Amerikou postupovat koordinovaně, podobně jako při rušení sankcí. Jsme toho schopni? Je Amerika ještě spojenec, nebo už jen mediátor?
Je sice pravda, že v uniklých bodech není nic o denacifikaci Ukrajiny nebo o tom, že Ukrajina nesmí mít vojenské kapacity. A jadernou elektrárnu v Záporoží má Rusko předat Američanům. Daleko důležitější ale je, aby obě strany mohly do budoucna mír i příměří domácímu publiku prezentovat jako vítězství. Putin určitě bude umět takto prezentovat jakékoli zvětšení ruského teritoria. Pro Ukrajinu je vítězstvím zajištění životaschopné, obranyschopné a suverénní Ukrajiny. Pocit vítězství musí pramenit z toho, že se Ukrajina ubránila. Pokud na jedné či druhé straně převládne dojem, že se prohrálo, nebude udržitelné ani příměří, ani mír.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
