Článek
Jan Macháček
Od zahraničněpolitického establishmentu po internetové bažiny nalevo i napravo, všude se rodí konsenzus, že tahle válka je neštěstí a v lepším případě jde o americký ekvivalent ponižující britské porážky během Suezské krize v roce 1956. Americká síla na Blízkém východě prý už neobnoví autoritu a Trump utrpí největší ponížení své kariéry.
Takhle začíná svůj komentář pro WSJ Walter Russell Mead a pokračuje s tím, že vyhlídka opravdu nevypadá dobře. Írán se brání s většími úspěchy, než Trump očekával. Měřeno historickými standardy bylo amerických obětí relativně málo. Válka je ale dražší, než se čekalo, americké mužstvo je vyčerpanější a zásoby zbraní a munice se ztenčily více, než Američané předpokládali.
Podle deníku The Washington Post vedení amerického námořnictva, armády i vzdušných sil a všichni možní čtyřhvězdičkoví generálové od Evropy přes Asii po Jižní Ameriku varují, že stálé a aktivní americké rozmístění na Blízkém východě výrazně degraduje americkou schopnost angažovat se kdekoli jinde.
Trump je ale spíše nakloněn tomu, v konfliktu nějak pokračovat, a určité důvody pro optimismus tedy podle W. R. Meada přeci jen má. Goldman Sachs hlásí, že export ropy z Perského zálivu se dostal na dvě třetiny předválečné úrovně. Íránu se tedy nepodaří vyvolat globální energetickou krizi. Americká blokáda bolí více Íránce, než bolí USA íránské pokusy zavřít průliv.
Poslední íránské reakce jsou omezené a málo efektivní. Americké útoky z minulého víkendu demonstrovaly, že Trump je stále schopen kontrolovat eskalační žebřík. Kvůli minulým ztrátám a obavám z odvety to vypadá, že Írán je buď neschopen, nebo neochoten měnit vojenský status quo. Trump stále věří, že může íránskou ekonomiku drtit dlouho a vyhnout se tomu, čeho se bojí nejvíc, tj. globální ekonomické krizi a nasazení amerických vojenských pozemních jednotek.
Jak válka na Ukrajině, tak americko-íránská válka se proměnily v něco delšího a špinavějšího, než kdokoli anticipoval. Trumpovi se nepodařilo svrhnout režim leteckými útoky a íránské útoky na dopravu a infrastrukturu v Perském zálivu nepřinutily Trumpa, aby se stáhl.
Obě strany přemýšlejí, jak vyhrát dlouhou válku, kterou nečekaly. Íránci přemýšlejí, jak omezovat plavbu v průlivu, aby ropná zbraň nakonec přinutila Trumpa se stáhnout. Doufají také, že domácí politické tlaky kvůli nepopulární válce povedou Trumpovu ruku, případně že pomůže vítězství demokratů v podzimních volbách do Kongresu. A také Íránci doufají, že mediální informace o tom, že Amerika nemůže držet pozice v regionu příliš dlouho, se zakládají na pravdě. Trump se rozhodl pro ekonomický tlak na Írán. Chce omezit dopad války na americkou politiku i globálně. Energetické trhy se zatím ukázaly jako pružnější, než leckdo předpokládal.
Zdá se, že íránská ekonomika je ve velkých problémech, a leckdo uvnitř Íránu věří, že nemusí ekonomickou strangulaci přežít. Trump také věří, že může vystupňovat tlak, aniž by destabilizoval vztahy s Čínou před naplánovanou návštěvou Si Ťin-pchinga v USA, která se má uskutečnit v září.
Mají to ale americké tajné služby promyšlené? Co kdyby sankce opravdu zafungovaly? A co kdyby náhodou Íránci povstali a režim pro ně přichystal další krvavou lázeň? Budou pak Američané intervenovat v tamní občanské válce? Nebo mají nějakou alternativu?
Trumpovi kritici mají pravdu v tom, že cesta ven se jeví zastřená. Ale tak je to normální s každou válkou. Rizika a nepředvídatelnosti jsou zapečená do válečného dortu. Existují dobré důvody vyhnout se zbytečným válkám, ale jsou tu taky důvody vyhnout se excesům v podobě trudomyslnosti nebo přílišným oslavám podle toho, jak se kolo štěstěny ve válce zrovna otáčí.
...
Tolik náš oblíbený komentátor W. R. Mead. Již vícekrát jsme tu psali o tom, že v historii není znám případ, že by někdo vyhrál válku pouhým bombardováním – a dnes už víme, že to nejde ani tím nejpřesnějším bombardováním. Přesto tomu někdo pořád dokola věří.
O sankcích zase víme, že většinou nefungují dobře a různě se obcházejí, ale když jsou skutečně neprodyšné a opravdu by mohly stát položit – jako americké ropné sankce vůči Japonsku z roku 1941 –, ohrožený režim pak hraje o všechno či vabank. Japonci plánovali Pearl Harbor dlouho, ale rozhodli se k němu až po spuštění amerických ropných sankcí proti Japonsku, o kterých věděli, že je neustojí. Vyhrát válku se zatím nikomu nepovedlo bez pozemní invaze. To sice neznamená, že se to nikdy v budoucnu nestane, ale zatím se to nikdy nestalo. Jedním z efektů eskalace může být to, že ač se nám to nyní nezdá, podpora americké přímé pozemní vojenské účasti může mezi Američany narůstat. Anebo válku nechcete vyhrát – a pak je to holt, i se všemi důsledky, jasné taky.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
