Článek
Jan Macháček
Gideon Rachman ve Financial Times hloubá nad zisky radikální pravice v Evropě. Obrázek podle něj komplikují výsledky nizozemských voleb. Politický střed se tam nejenže udržel, ale dokonce vyhrál.
Uměřeně pokroková strana D66 získala největší počet mandátů, krajně pravicová Strana svobody Geerta Wilderse patrně přijde o svou roli ve vládě. Podle Rachmana se nizozemské volby vymykají temným narativům o nezastavitelném nástupu krajní pravice v Evropě.
Skutečná story vypadá jinak. Většina evropských voličů je naštvaná nebo ztratili iluze. A pokud možno odstavují ty, kdo jsou u moci. Pokud jsou u moci tradiční centristické strany, sbírají hlasy radikálové z okrajů spektra. Ale pokud se krajní pravice opravdu dostane k moci, deziluze může přijít rychle a centristé mohou získat novou příležitost.
Strana svobody Geerta Wilderse se v roce 2023 dostala k moci, protože řada voličů ztratila víru v tradiční centristické strany. Ale jak se rychle ukázalo, strana neměla žádná zázračná řešení různých problémů, především ohledně migrace, migrantů a bytové krize. A tak si Nizozemci našli novou svěží tvář – Roba Jettena, telegenického lídra D66.
Ale buďme realisté. Po příštích volbách budou voliči Jettenem unaveni a budou klidně hlasovat zas pro další změnu – a krajní pravice může být opět ve vládě. Každopádně se začíná vynořovat jistý trend evropské politiky: rotace moci mezi krajní pravicí a středem. Vážné implikace to bude mít pro Británii, Francii a Německo.
Lekce z Nizozemska stejně jako z Rakouska, Polska, Itálie, Maďarska a Slovenska vypadá tak, že nemyslitelné se může klidně stát a krajně pravicové strany mohou získat moc. Ale nemusejí si ji udržet. I Viktor Orbán, který je v Maďarsku u moci od roku 2010, začíná v průzkumech ztrácet. Mezi velkými evropskými zeměmi střed pořád drží ve Francii, ale země je blízko tomu, že to brzy skončí. Od roku 2024 se už ve Francii vystřídalo pět premiérů a Národní shromáždění vede v průzkumech před prezidentskými volbami. Možná už v roce 2027 bude krajní pravice sedět v Elysejském paláci.
V Německu se říká, že současná koaliční vláda Fridricha Merze je „poslední naděje centra“. Průzkumům už dominuje Alternativa pro Německo; v proporčním systému, jako je ten německý, ale 30 procent ke zformování vlády nestačí. V britském systému to stačit může.
Mohlo by se to brát jako politické zemětřesení, že se krajní pravice ve velké evropské zemi dostane k moci. Ale v případě italské premiérky Giorgii Meloniové se tak už stalo – a nic zvláštního se neděje. Zaujímá sice krajní pozice ohledně migrace a sociálních otázek, ale není krajní nacionalistka ani nepodrývá demokratické instituce jako Viktor Orbán nebo Donald Trump.
Možná je Meloniová předzvěstí blízké budoucnosti evropské politiky, kdy nepůjde o volbu mezi krajní pravicí a středem, ale o postupné smazání rozdílů mezi oběma těmito tábory.
...
Tolik FT a Gideon Rachman. Příznačné je, že politický vývoj v České republice nestojí autorovi za zmínku.
Jinak otázkou je, jak definovat onu krajnost. Prvním definičním znakem je, že krajní a extremistická strana se nechce vzdát moci nebo podílu na ní. Pokud ano, tak asi tak moc krajní, extremistická a nebezpečná nebyla. Zajímavým testem bude, zda se moci snadno vzdá Viktor Orbán, pokud by měl prohrát volby.
Další otázkou je, co je tak krajního na Meloniové. Kromě kořenů už skoro nic. Podporuje Ukrajinu a v rozumné míře i Izrael. Nebezpečné jsou strany, které relativizují bezpečnostní hrozby a chtějí se přátelit s Ruskem. To je v případě Německa AfD.
Měli bychom si zvyknout na to, že když někdo kritizuje klimatickou a energetickou politiku Evropské unie, žádný extremismus to nezakládá. To, že nelze tolerovat otevřené hranice a vlny nelegálních migrantů, už začal chápat či pochopil i politický střed. A mnozí socialisté v západní Evropě si v rámci podpory Palestinců osvojili antisemitismus, který byl dříve jasným definičním znakem extremismu, a dnes se v západní Evropě podivně toleruje. Já už tady delší dobu propaguji názor britského novináře Johna Lloyda, že pokud nejde o rasisty a fundamentalisty, je asi lepší název „nová pravice“.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
