Článek
Jan Macháček
Paul Wolfowitz, bývalý náměstek ministra obrany Spojených států, publikoval v deníku The Wall Street Journal komentář, který si klade otázku, jestli chce být Trump raději Eisenhowerem, nebo Chamberlainem.
Někdo v okolí Trumpa s povědomím o historii 20. století – třeba Marco Rubio nebo poradce pro národní bezpečnost Mike Waltz – by měl Trumpovi vysvětlit, jaké jsou rozpoznatelné vzorce chování při pokusu sjednat mír. Jeden vede k trvalému míru, druhý do neštěstí.
Americký prezident Dwight Eisenhower používal efektivní diplomacii, kterou podporoval silný prvek odstrašení. Když se v roce 1953 korejská válka vlekla, dal Eisenhower najevo, že Amerika je ochotná přistoupit k vojenské eskalaci, bude-li to třeba. Spolu s určitou změnou postojů v SSSR po Stalinově smrti to vedlo až k příměří, které ukončilo krvavou lázeň a drží už 70 let. Severokorejský režim je sice stále nepřátelský a utlačovatelský, ale příměří trvá.
Postup britského premiéra Nevilla Chamberlaina byl přesně opačný. Mnichovská dohoda přinutila Beneše, aby se vzdal nejlépe ubránitelné části československého teritoria – tedy Sudet – výměnou za prázdný slib Němců Chamberlainovi a Daladierovi. Chamberlain se vrátil do Londýna a mával „mírem pro naši dobu“.
„Naše doba“ skončila mrknutím oka. Během šesti měsíců získal Hitler zbytek Československa. Za necelý rok už okupoval Polsko, pak Dánsko, Norsko, Nizozemsko, Belgii, Lucembursko, Francii, Jugoslávii a Řecko. Po kolapsu Francie Británie jen taktak unikla totální katastrofě u Dunkerku.
Appeasement nezabránil válce, naopak ji přivolal. A válka byla nákladnější, než by bývala byla obrana Československa.
Historie se nikdy neopakuje. Ukrajina není Československo 1938. A Chamberlain se snažil zabránit válce, zatímco Eisenhower se ji snažil ukončit. Trump se nemýlí, když se snaží ukončit krvavou lázeň bez konce. A Zelenskyj se nemýlí, když varuje před dohodou s tyranem, který dohody nedodržuje.
Setkání Zelenského s Trumpem v Oválné pracovně bylo nápadným selháním diplomacie. Jednání Američanů s Putinem bez Ukrajiny by mělo znepokojivé chamberlainovské rysy. Na druhou stranu probíhající jednání Ukrajiny s Američany v Saúdské Arábii je možná povzbudivým krokem.
Eisenhower čelil různým výzvám. Tehdejší jihokorejský prezident I Sung-man také čelil domácímu politickému tlaku na totální vítězství. Zelenskyj bude čelit podobnému tlaku – a bude muset slevit z otevřeného slibu Bidenovy administrativy, že se má bojovat „jak dlouho bude třeba“. Přesvědčit Ukrajince, aby akceptovali kompromis, který ponechá Rusku dobytá území, nebude snadné.
Aby Zelenskyj mohl kompromis prodat doma, bude muset dostat jasná ujištění – včetně evropské vojenské přítomnosti zaštítěné americkou podporou. Kromě toho bude Ukrajina potřebovat peníze na rekonstrukci – a ta bude především na Evropanech, kteří na ní mají největší zájem.
Ukrajinci nebudou definovat vítězství ve smyslu znovuzískání teritoria, nýbrž ve smyslu znovuvybudování a posílení západní Ukrajiny jako svobodné, suverénní, nezávislé a vzkvétající země po vzoru Jižní Koreje.
I Jižní Korea může tvrdit, že vyhrála válku tím, že ji zastavila ve správné době. Zatím nevíme, jestli jde Trump ve stopách Chamberlaina. Pořád má čas na to si to rozmyslet a jít ve stopách Eisenhowera, který byl statečným, ale i zdrženlivým lídrem, který věděl, kdy a jak má zastavit krvavou a nákladnou válku.
...
Tolik Wolfowitz. Dodejme, že zásadních rozdílů je víc. Například hned po vyhlášení příměří v Koreji napochodovali na okraj demilitarizované zóny američtí vojáci – a jsou v Jižní Koreji dosud. Severní Koreu podporovalo Rusko a Čína. S Ukrajinou se to má tak, jako by proti Jižní Koreji stála rovnou Čína s jadernými zbraněmi. A hlavně Rubio ani Waltz nebudou Trumpovi odporovat a o něčem ho přesvědčovat, protože se ho bojí a jsou jako uhranutí. Kromě toho nevíme nic o tom, jak jsou sami zběhlí v dějepisu.
Deník WSJ je v poslední době vcelku radost číst. Trumpa v redakčních editorialech kritizují ostře a je to kritika z pravicových a principiálních pozic.
Když Trump ujišťuje Američany, že Putin chce mír, editorial konstatuje, že otázkou je jaký mír. Odpověď zní, že to je mír ve smyslu podrobení se, kdy je Ukrajina ponechána bez vnější pomoci, dokud se Rusko nerozhodne znovu zaútočit.
Rusko říká, že nebude akceptovat evropské mírové jednotky. Je to důsledek Trumpova nevybíravého tlaku na Ukrajinu. Trump dopředu vyloučil možnost, že by Ukrajina měla po válce výhled na vstup do NATO. Nyní Rusko odmítá i britsko-francouzský plán B.
Kdyby chtěl Putin opravdu mír, proč by odmítal i skromné mírové síly, které nejsou pro Rusko žádným ohrožením? Odpověď je jasná. Protože chce Ukrajinu oslabenou, odpojenou od Západu a neschopnou se bránit dalšímu imperiálnímu útoku. Chce Ukrajinu ovládat.
Mezitím Amerika tlačí na Zelenského, který má přistoupit na okamžité příměří hned poté, co podepíše s USA dohodu o těžbě surovin a minerálů. Trump zadržuje vojenskou pomoc i zpravodajské informace. Když chce Trump ukončit nesmyslné vraždění, proč zadržuje Ukrajině zpravodajské informace a povzbuzuje Rusko k eskalaci a dalšímu vraždění civilistů?
Zatím se jedná o jednostranný mírový proces. Ukrajina má ustupovat ve všem, zatímco Rusko chce stále víc a žádá odměnu za nevyprovokovanou agresi.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
