Článek
Jan Macháček
Editorial amerického deníku The Wall Street Journal konstatuje, že ke konfrontaci s venezuelským diktátorem Madurem se rozhodl sám Trump – a vyhrát může jen jeden z nich. Pokud Maduro neodejde nebo nebude odstaven, prohraje Trump.
Trump sice neřekl, že změna režimu v Caracasu je cílem amerických operací, ale vzkazuje, že Madurovy dny jsou sečteny, a navrhuje mu, že by měl dobrovolně odejít do exilu.
Americký prezident shromáždil u břehů Venezuely síly invazivního rozsahu – oficiálně kvůli boji s drogovými kartely. Ale na potápění člunů s drogami nepotřebujete čtvrtinu americké vojenské flotily, letouny F-35 a tisíce mariňáků. USA chtějí, aby Maduro odešel na Kubu, do Brazílie či jinam.
Ale co když neodejde? Sice je nervózní, žádá mír a volá po národním odporu, ale taky mobilizuje armádu. Kubánské tajné služby na něj naléhají, aby zůstal. Zpřísněná je kontrola důstojníků – to aby se zabránilo převratu.
Venezuela je pro Kubu důležitá coby revoluční síla v Latinské Americe. Když Madura vystřídá proamerická vláda, budou Kubánci vědět, že jsou další na řadě. Venezuela je ale důležitá taky pro Moskvu, která údajně poslala do Caracasu poradce. Kreml rád oslabuje americký vliv v západní hemisféře, a kdyby nějaká proamerická vláda v Caracasu navýšila ropnou produkci, snížily by se globální ceny ropy a to poškodilo zájmy Kremlu.
Pokud Trump flotilu stáhne a Maduro zůstane u moci, pak vyhrál. Svět uvidí, že se lze postavit USA přímo u Yankeeů na dvorku.
Pokud Trump zaútočí na Venezuelu vojensky, nebudou nějaké rakety a bombardování stačit, bude třeba využít speciální síly. Izolacionisté z Trumpova hnutí MAGA budou tvrdit, že zradil svou mírovou misi a slib nezačínat další války. U demokratů zastání nenajde.
Pokud Maduro odejde a moci se chopí demokratická opozice, bude to další Trumpovo vítězství po bombardování íránských jaderných zařízení. Pokud neodejde a Trump ho neodstaví, americká důvěryhodnost utrpí velkou ztrátu.
…
Jiný editorial téhož deníku se vyjadřuje ke korupci na Ukrajině a také nám mluví z duše. Ukrajinou se valí gigantický korupční skandál. Nelze popřít, že v zemi korupce existuje, stejně jako v jiných postsovětských státech. Otázkou je, zda by to mělo být důvodem k tomu, změnit americký strategický zájem podporovat Ukrajinu, zvláště když se zrovna americká asistence nerozkrádá.
Šéf kanceláře Volodymyra Zelenského Andrij Jermak odchází v době, kdy USA zvyšují tlak na Ukrajinu, aby se vzdala části teritoria ve prospěch Ruska. Jermak byl přitom jedním z nejtvrdších ukrajinských vyjednavačů a ostře oponoval hloupým nápadům.
Možná je to ale důkaz, že Ukrajina bere boj s korupcí vážněji. Na žebříčku TI se země posunula ze 144. místa v roce 2013 na 105. místo dnes. Funguje nezávislý protikorupční vyšetřovatel a národní protikorupční byro, které vyšetřuje nejvyšší představitele.
Zelenskyj udělal v létě velkou chybu, když podepsal zákon, který měl převést kontrolu těchto orgánů na svého nominanta. Ukrajinci protestovali a nezávislost orgánů byla zachována. Protesty ukázaly kulturní posun v toleranci korupce. Nic nenaznačuje tomu, že byly zneužity západní a hlavně americké peníze.
Naprostá většina ze 187 miliard dolarů, které USA Ukrajině poskytly, byla utracena v USA. 24 federálních institucí provádí audity, kontroly a hodnocení americké pomoci Ukrajině, a žádný korupční případ zatím nebyl reportován.
Svět je nebezpečné místo a smutná pravda je, že USA musejí pracovat se spojenci, kteří jsou horší než Ukrajina. Při své nedávné cestě do Saúdské Arábie Donald Trump řekl, že ho nezajímá, jakým způsobem vládnoucí rod Saúdů zemi spravuje. Chce taky dělat byznys s Ruskem, což je jedna z nejzkorumpovanějších zemí na světě vůbec. Stejně je ale zjevné, že protiukrajinské síly v americkém Kongresu a v Trumpově administrativě chtějí situace využít a nechat Ukrajinu napospas Putinovi. Pokud by nulová korupce měla být standardem pro jednání se světem, Amerika by mnoho přátel neměla.
Korupce se má hlídat a trestat, ale americká podpora má být posuzována celkovými americkými zájmy a nejvyšším zájmem.
…
Za citaci stojí i čtenářská poznámka australského bezpečnostního analytika Micka Ryana v témže listě.
Putin jistě odmítne pozměněný mírový plán, protože věří, že momentum je na jeho straně. V určitém ohledu má pravdu. Ruská armáda se během posledních tří let systémově adaptovala na novou situaci. Využila vztahy s Íránem, Čínou a Severní Koreou. Změnila velitelské schéma, experimentuje s novými jednotkami i taktikou, buduje nové dronové jednotky atd. Na bojišti to ale zdaleka tak jasné není.
Na bojišti Putin příliš nepostoupil. S výhodami v lidské a palebné síle, se zpravodajskými operacemi a drony by už toho Rusko mělo dobýt mnohem víc. Od letošního ledna ale získalo jen další 0,8 procenta celkového území Ukrajiny, což je dost slabá návratnost investice, která si od začátku letošního roku vyžádala 350 000 obětí na ruské straně.
Ukrajina vyvážila územní ztráty údery na ruské vnitrozemí. Dokáže poškozovat jeho energetickou a vojenskou infrastrukturu. Export ruské ropy klesá a nedostatek pohonných hmot oslabuje Putina politicky. Ruské vzdušné útoky dosud nevyřadily ze hry ukrajinskou vojenskou výrobu. Válka stojí mnohem méně na územních ziscích a víc na regionálních aspiracích. Částečné ruské zisky jsou pro Trumpa důkazem „nevyhnutelného ruského vítězství“. Podle něj je potřeba „zastavit zabíjení“. Původní mírový plán vycházející z ruských požadavků je důkazem šikovných manipulací Vladimira Putina. Tyto dovednosti bude ruský prezident ještě potřebovat, protože v současné době postupuje jen tempem, kterým tají ledovce.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
