Článek
Jan Macháček
Komentátor Financial Times Gideon Rachman dostal dobrý nápad. Sice se týká především britského prostředí, ale obrovsky inspirativní je pro nás všechny. Pokud vám někdo řekl, jak hlasoval před lety v referendu o brexitu, mohli jste z toho snadno odvodit, jaké bude mít názory na řadu jiných věcí: na migraci, na trest smrti nebo na Donalda Trumpa.
Tato prediktivní spolehlivost ale přestává fungovat ohledně dvou témat: Ukrajiny a Gazy. Mezi komentátory a glosátory, a dokonce mezi celými vládami či partajemi najdete skupiny, které jsou proizraelské a proukrajinské, stejně jako proukrajinské a propalestinské, proruské a proizraelské a také proruské a propalestinské. Samozřejmě jsou ty termíny velmi volné a nepřesné a zaštiťují celou škálu variací a pozic.
Je to ale dobrá zkratka pro skutečná politická dělítka. Pro a proti jsou vyjádřena jako argumenty o konkrétních západních politikách. Většina těch v „propalestinském táboře“ chce tlačit obžalobu z válečných zločinů proti izraelským lídrům a zvýšit tlak na Izrael. „Proizraelská skupina“ podporuje Netanjahuovu vládu, dává jí volnou ruku a odmítá argument, že Izrael páchá genocidu. „Proruský tábor“ tvrdí, že Rusové mají některé legitimní požadavky, které mají být uznány. A „proukrajinská pozice“ žádá zvýšit podporu Kyjeva a tlak na Putina. Proč je to tak složité?
„Proukrajinský a proizraelský“ tábor koreluje na Západě s lidmi, jimž se dříve říkalo neokonzervativci. Dívají se na Ukrajinu a na Izrael jako na napadené země, které si zaslouží podporu. Francouzský filozof Bernard-Henri Lévy je vášnivým podporovatelem Ukrajiny i Izraele. O Izraeli nedávno napsal, že „genocidní armádě netrvá dva roky vyhrát válku na teritoriu velikosti Las Vegas“. Když se podle něj v případě Izraele hovoří o genocidě, popírá se tím zdravý rozum.
Do tohoto tábora patří i historik Niall Ferguson a novinářka Bari Weissová. Část proukrajinského a propalestinského tábora se soustředí spíš na lidská práva a válečné zločiny než na otázku demokracie nebo toho, kdo si začal. Z pohledu lidských práv se leckomu jeví, že Rusko a Izrael patří do stejného tábora. Proto Mezinárodní trestní soud (ICC) vydal zatykač na Putina i Netanjahua. Španělský premiér Pedro Sánchez, který viní Izrael z genocidy, říká, že je pokrytecké odsuzovat Rusko a podporovat Izrael.
Pak je tu proruská a proizraelská pozice, která se líbí vládcům silné ruky, jako je maďarský premiér Viktor Orbán. Ten odmítá nové sankce EU proti Rusku a varuje, že další západní podpora Ukrajiny způsobí světovou válku. Orbán je také jediný evropský lídr, který přivítal Netanjahua na své půdě. Nechuť k muslimské migraci se může leckde jinde v Evropě překlopit do podpory Izraele.
Existuje ovšem i izolacionistická část americké pravice, která je proruská a propalestinská. Zatupuje ji vlivný komentátor Tucker Carlson nebo kongresmanka Marjorie Taylor Greeneová. Jsou spíše obviňováni z antisemitismu, ale reprezentují přísnou formu politiky „Amerika na prvním místě“. Podle nich chtějí Ukrajina i Izrael vtáhnout USA do války.
Rachman – i když to sám sepsal – se přiznává, že na něj jsou termíny jako proizraelský a podobně příliš brutální. Za poslední dva roky se však prý posunul z pozice proukrajinské a proizraelské k proukrajinské a propalestinské. Masové zabíjení Palestinců je na něj příliš.
...
Tolik Rachman. Názor jinak sympatického komentátora s mimořádnými analytickými schopnostmi nás mrzí, ale slouží mu ke cti, že přesně cituje Lévyho, který je nám v tomto ohledu bližší.
Škoda že nezbyl čas na vysvětlení zatím stále ještě mainstreamové české pozice. Troufám si tvrdit, že náš vztah k Izraeli není utilitární jako v případě Orbána, který podporuje Izrael, protože má sympatie k Netanjahuovi a ideologicky se mu to hodí. Český postoj k Izraeli není dán ani pouhou nechutí k Arabům. Naše přátelství má hlubokou tradici. Byla tu hilsneriáda a Masarykova návštěva tehdy ještě „Svaté země“. Byla tu kruciální vojenská podpora v roce 1948. Byl tu Havel a obnovení vztahů v roce 1990. A spousta dalšího jemného kulturního přediva a pojiva.
A co se Hamásu týče, ten mohl včas propustit rukojmí. A protože prohrál válku, stále je propustit může – a vzdát se.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
