Článek
V neobvykle ostrém článku pro server unherd.com to konstatuje Wolfgang Münchau – a prý vývojem není překvapen. Evropa podle něj nemá žádnou strategii k ukončení války. Evropané jen chtějí zastavit mírový proces a na ničem dalším se nedohodli.
Jak se Evropa do této pozice dostala? Je to docela obrat. Machiavelli, Ital, byl jedním z architektů moderního strategického myšlení. Strategická diplomacie dosáhla svého vrcholu za Metternicha a Talleyranda, ministrů zahraničí Rakouska a Francie. Oba hráli zásadní roli během Vídeňského kongresu. Ten přinesl Evropě stabilitu a bezpečnost na celé jedno století. Po 2. světové válce byli diplomatickými obry vesměs Američané: George Marshall, George Kennan a Henry Kissinger.
Vedle diplomatických šachistů-stratégů je tu ještě jeden druh: dlouhodobý strategický hráč. Čínská transformace začala v roce 1978 na stranickém sjezdu, kde Teng Siao-pching vytyčil ekonomické reformy. Pak trvalo čtyři dekády, než se promítly do geopolitické síly. Během té doby se leckdo domníval, že se Čína „pozápadňuje“, na projektu je ale geniální, jak ho ostatní podcenili.
Obě strategie, tj. hraní šachů i dlouhodobé schéma, mají smysl. Evropa nemá ani jedno, ani druhé. Evropa bývala skvělá v dlouhodobých věcech. Třeba EHS bylo v 80. letech dobrým příkladem fokusované strategie, která propojila separované evropské ekonomiky. Jednotný trh byl poslední velký úspěšný projekt. Pracovalo na něm 200 000 expertů a 2300 institucí, kteří jím strávili na miliardu hodin práce. To je strategie. Euro mělo být ještě ambicióznější. Evropa na něm ale nepostavila žádnou strategii. Euro se mohlo stát vyzývatelem amerického dolaru, to by ovšem vyžadovalo společný evropský dluhopis.
Když chybí strategie, místo akce přicházejí jen reakce a blouznění. Evropa nemá ani mlhavou představu, jak porazit Putina, zato sní o tom, kterak bude odsouzen v Haagu. Pořád se mluví o vládě práva: Evropa si připadá jako vyšetřovatel, porota a soudce v jedné osobě. Evropané si myslí, že jsou na správné straně spektra signalizování ctností.
Je bolestivé sledovat Kaju Kallasovou, vysokou představitelku EU pro zahraniční politiku, protože její projev nemá žádný strategický obsah. Ale není jediná. V Evropě totiž podle Münchaua žádný stratég není. Nikdo, kdo by spočítal vojenské schopnosti Ukrajiny a vymyslel, jak zbraně objednat a vyrobit. Žádná strategie, jak to zaplatit.
Vezměme si francouzský příspěvek: Emmanuel Macron patří mezi nejhlasitější podporovatele Ukrajiny. Ale francouzská vláda v rozpočtu na příští rok alokuje pro pomoc Ukrajině jen 120 milionů eur. Podobně málo je to v případě Španělska a Itálie. A Němci a Britové nemohou financovat všechno.
Věří evropští lídři, že takhle může Ukrajina zvítězit? Evropané neříkají: Uděláme cokoli, co je třeba, aby byl Putin poražen. Říkají: Putin musí být poražen. Jinými slovy, umírat mají Ukrajinci – a platit to mají asi Američané.
Když přišel Trump k moci, žádal, aby Evropané dávali na obranu 5 procent HDP. Ti ihned souhlasili a slíbili si na to půjčit. Strategický přístup má vypadat takto: zjistit, co chybí v obraně, dále kde chybějí lidé, technologie a objednávky, a porovnat to se současnými schopnostmi. Druhým krokem je dohnání toho, co je třeba, plán na vývoj nových technologií a rozpočtové alokace. Během toho mimochodem zjistíme, že munice vyrobená v Německu vyjde pětkrát dráž, než na kolik stejná munice přijde ruskou armádu.
Výdaje na obranu jsou tzv. odůvodněné útraty. Nejsou to ale investice. Financovat je dluhem není správné. Stratég by se zeptal: Jaké oběti jsme ochotni podstoupit, abychom se mohli s Ruskem vojensky měřit? Evropský plánovač se ptá: Kolik si půjčíme?
Když nemáte strategii, ztrácíte se v procedurách. Od začátku konfliktu schválila EU 18 balíků sankcí proti Rusku. Moc nefungují, ale nikdo to nechce přiznat. Divíme se, že zboží proudí skrz Kazachstán apod. Některé země EU pořád kupují ruskou ropu a plyn. I kvůli tomu se ruské ekonomice od počátku války daří v průměru lépe než ekonomikám EU. Zatímco se Evropané topí v dluzích, Rusko je vlastně příkladem fiskální prudérnosti.
Škrtat v sociálním státu Evropané nechtějí, tak touží rozmrazit ruská aktiva. Ani s těmito rezervami ale nebudou mít strategii.
Ani Trump není žádný stratég. Je to transakční politik. Nemá rád válku, protože škodí byznysu. Že Putin porušil mezinárodní právo, jej nezajímá.
Němci a němečtí politici bývali jako Donald Trump. Měli vazby na své ruské protějšky, jako má dnes Steve Witkoff. Dnes jsou prý hotely v Rusku plné Američanů hladových po byznysu. Je to značná ironie, když to byla právě Amerika, kdo přinutil Němce vzdát se baltských plynovodů. Nyní se povídá, že ruský plyn budou do Evropy dodávat Američané. Jak se říká, to nevymyslíš.
Münchau očekává, že se Němci dříve nebo později k byznysu a úspěšnému partnerství s Ruskem vrátí. Francouzům moc nevěří, nemají ambici proměnit EU v globálního strategického hráče.
Existuje spousta literatury na téma, proč národy rostou a upadají. Důležitá je kniha Mancura Olsona Vzestup a pád národů. V té se píše, že hlavním důvodem německého a japonského úspěchu po 2. světové válce bylo, že válka zničila tamní politiku a elity. Pádu předchází zpomalení inovací, důraz na redistribuci bohatství a síla zájmových skupin.
Evropané si myslí, že svůj vliv zachrání skrze regulace, procedury, vládu práva a mezinárodní instituce. Sní o světě, kde nikdo nejedná strategicky. Je to svět bez inovací, disrupcí a kreativity. Donald Trump jen obnažil evropské bludy a nedostatek strategického myšlení i akceschopnosti.
...
Tolik Münchau a jeho velmi ostrý a negativní text. Takhle se ale má psát. Naštvat čtenáře a probudit je k přemýšlení. I když, trochu to přece jen přehání. Zaprvé se ještě ukáže, zda je nějaký mír opravdu na cestě. Musejí s ním totiž souhlasit sami Ukrajinci. A kdyby měl opravdu mít rysy kapitulace, možná se konečně vzpamatují i američtí kongresmani a senátoři.
Pokud bude mír, pak to nepůjde bez garancí, které budou muset poskytnout i ti neschopní Evropané – a někdo bude muset ke stolu přizvat.
A půjčovat si na obranu je sice možná nesprávné, ale je lepší být zadlužený než mrtvý nebo pod ruskou botou. O tom, jak Trumpův chaos a disrupce báječně prospívají americkým inovacím a ekonomice, se teprve přesvědčíme. A možná taky budeme překvapeni, jak vážně nakonec začnou Němci svou obranyschopnost brát.
S hodnocením evropské přeregulovanosti a stagnace ovšem souhlasíme.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
