Jak čokoláda dobyla České země. Jako první jí podlehl pražský arcibiskup

Léto roku 1644 bylo pro pražského arcibiskupa a kardinála Arnošta Vojtěcha Harracha osudové. Na návštěvě u svého španělského přítele v Římě poprvé ochutnal čokoládu, která okamžitě uchvátila jeho smysly. Umínil si, že tuto exotickou pochutinu dostane do své vlasti.

V té době čokoládu u nás prakticky nikdo neznal, byť už se začala objevovat na evropských panovnických dvorech. Prvními Evropany, kteří se seznámili s čokoládou, byli Španělé, když v 16. století dobývali říši Aztéků. Ačkoliv jim hořký a pálivý nápoj Aztéků zprvu nechutnal, protřelý Hernán Cortéz v kakaových bobech vycítil hodnotu. Vždyť Aztékové považovali kakao za tekuté zlato, horkou čokoládu nazývali nápojem bohů a kakaové boby používali jako platidlo. Stačilo přidat cukr a vanilku do napěněného moku, a rázem se změnil v pochoutku. Zřejmě v této podobě pražský arcibiskup čokoládu konzumoval a také podával svým hostům. Jeho rezidence se stala místem, kde se šlechtici a labužníci scházeli nad šálkem horké čokolády, diskutovali a s nadšením si užívali této nové exotické pochoutky.

Arnošt Vojtěch Harrach s přípravou čokolády rád experimentoval, což nebylo v církevních kruzích až tak překvapivé. Podobně ve Francii byl prvním, kdo okusil čokoládu, lyonský kardinál Alfons de Richelieu, jenž vyzvěděl tajemství přípravy čokolády od jednoho španělského kněze. Ostatně první sladký čokoládový nápoj vytvořili španělští mniši. Tajemství výroby čokolády však Španělé dlouho pečlivě střežili a monopol na konzumaci čokolády si udrželi až do poloviny 17. století. Dnes víme, že k napěnění nápoje používali dřevěnou kvedlačku zvanou molinillo a k drcení kakaových bobů kamennou desku zvanou metate.

Pražský arcibiskup nezkoumal jen lahodnou chuť čokolády, ale také její léčivé vlastnosti, které testoval na sobě pod dohledem svého lékaře. V té době byla čokoládě připisována téměř magická síla a byla považována za léčebný prostředek, takže si vysloužila přízvisko „zdravotní“.

Lékaři té doby tvrdili, že konzumace čokolády po jídle podporuje trávení, působí jako vynikající tonikum pro staré a slabé, prodlužuje život, posiluje mozek a intelekt a pomáhá při bolestech hlavy. Pravidelná konzumace měla dokonce chránit před morem a epilepsií.

Ovšem ne všichni vychvalovali čokoládu, našli se tací, kteří ji zatracovali. Italský teolog Giuseppe Girolamo Semenzi varoval, že nadměrné popíjení čokolády přehřívá krev a působí v těle jako jed. Španělský jezuita Jasé de Acosta zase tvrdil, že horká čokoláda způsobuje nevolnost. Ovšem nejbizarnější tvrzení se objevilo v dopise, který jistá paní Savinge adresovala své dceři a v němž napsala: „Markýza de Coetlogon vypila během těhotenství tolik čokolády, že porodila malého chlapce černého jako ďábel, který zemřel“.

Veškerá negativa, která na adresu čokolády padala, však nezabránila jejímu šíření mezi evropskou šlechtou. Vzestup popularity čokolády je patrný i z historických záznamů, které svědčí o výrazném nárůstu exportu kakaa z Nového Španělska do Evropy mezi lety 1650 a 1770 – z 28 tun na impozantních 3000 tun ročně.

Ve španělských koloniích se pila čokoláda dokonce i v kostele při mši. Církev se však musela vypořádat s otázkou, zda je vhodné pít čokoládu během postní doby. Názory na to, zda čokoláda spadá spíše mezi nápoje či pokrmy, se mezi církevními řády různily.

Jezuité, kteří s čokoládou obchodovali a měli z ní velký prospěch, podporovali její konzumaci i v postní době. Naopak dominikáni se stavěli proti a poukazovali na to, že čokoláda je příliš sytá na to, aby byla považována za nápoj. Spor o to, zda čokoláda patří mezi nápoje či pokrmy, trval 250 let a řešili jej různí papežové. Papežská stolice se nakonec přiklonila k názoru, že horká čokoláda je nápoj a může se konzumovat během postní doby.

Vliv rodu Harrachů na popularizaci čokolády však nekončil jen u arcibiskupovy rezidence v Praze. Také jeho synovec, česko-rakouský šlechtic Ferdinand Bonaventura Harrach s manželkou Johannou Teresií, rozenou z Lambergu, se stali díky svým stykům se španělským dvorem vášnivými znalci a distributory čokolády ve Vídni.

Harrachové si cenili nejen lahodné chuti čokolády, ale také její exkluzivity. Zásoby této lahodné pochoutky byly tehdy velmi omezené a přístup k nim měli jen někteří šlechtici – jako například císařští vyslanci v Madridu, kteří se stali důležitými prostředníky v její distribuci mezi přátele a známé. Milovníci čokolády tak byli odkázáni na osobní kontakty a neformální zprostředkovatelské sítě.

Ferdinand Bonaventura, který působil jako velvyslanec ve Španělsku od roku 1674, patřil mezi vyvolené. Nicméně jednou si ve svém dopise svému strýci postěžoval, že už mu téměř došla čokoláda, protože za ním všichni chodí a chtějí, aby se s nimi podělil o část svých zásob.

Z Ferdinandových účtů je také patrné, jak drahou komoditou čokoláda tehdy byla. Tři a půl kilogramů čokolády ho v roce 1674 přišlo na skoro 5400 reálů. Pro srovnání, malbu od El Greca bylo možné pořídit ve stejné době za 450 reálů! To jasně dokumentuje, že Harrachové byli ochotni vynaložit nemalé jmění na tento luxusní požitek.

Johanna Teresie z Harrachu, která sloužila jako dvorní dáma španělské královny, si každé ráno vychutnávala šálek čokolády. Možná i díky její vášni pro tuto pochoutku obsahovala knihovna Harrachů všechny tehdy dostupné spisy o čokoládě. Roku 1677 do dopisu napsala: „Dnes jsem si dala španělskou čokoládu a chutnala tak dobře, že jsem si připadala jako v nebi.“

Harrachové tedy nejen přinesli do Českých zemí čokoládu, ale díky svým diplomatickým a společenským vazbám ji učinili součástí šlechtické kultury nejen v Praze, ale rovněž ve Vídni.

Během 17. století patřila čokoláda ve střední Evropě 17. století k luxusnímu zboží, které si mohli dovolit jen ti nejbohatší. Postupně pronikala do dalších domácností šlechticů a pití čokolády z porcelánového šálku se stalo módou, ale i symbolem zámožnosti a vybraného životního stylu.

Šlechtici se scházeli v kabinetech a nad šálkem kávy, čaje či čokolády konverzovali, hráli společenské hry nebo se jinak bavili. Pánové při této kratochvíli občas kouřili nebo šňupali tabák.

Na šlechtických sídlech se káva, čaj a čokoláda pečlivě připravovaly ve speciálně vybavených kuchyních, kde zámecký personál dbal, aby nápoje panstvu co nejlépe chutnaly.

Jak vybavení kuchyně určené k přípravě exotických nápojů v 18. století vypadalo (tzv. Kaffe Küche), nám podává důkazy inventář harrachovského paláce na Freyungu ve Vídni. K servírování zde sloužil bílý pozlacený porcelán. Servis se skládal z konviček na kávu, pohárů na čokoládu, lžiček na smetanu a cukřenek.

Konvičky určené na čokoládu byly podobné těm na čaj či kávu, lišily se pouze otvorem ve víčku pro míchání čokolády, aby příliš nezhoustla. Měly rovnou dřevěnou rukojeť a některé stály na třech nohách, což umožňovalo zahřívat čokoládu nad plamenem a udržovat ji tak horkou. Vznikaly i nádoby výjimečného uměleckého provedení, jako například kokosové ořechy zasazené do zlata.

Až po roce 1725 začaly v habsburské monarchii vznikat první specializované čokoládovny, což vedlo k postupnému zlevnění tohoto luxusního produktu a jeho rozšíření i mezi měšťanské vrstvy. Pití čokolády se v těchto kruzích ustálilo během druhé poloviny 18. století.

Rostoucí obliba čokolády, kávy a čaje vyvolala snahy o jejich veřejné podávání v Praze, obdobně jako v kavárnách jinde. Dříve byly exotické drogy dostupné pouze v lékárnách.

Ačkoliv se první zmínky o výrobě čokolády v České republice datují do roku 1770, kdy ji údajně vyráběl měšťan Filip Watzke v pražské Celetné ulici, za první skutečnou čokoládovnu na našem území je považována firma Luna. Tu založil v Praze František Černoch v roce 1839.

První tabulky čokolády spatřily světlo světa v polovině 19. století, kdy byl v Holandsku vynalezen hydraulický lis na výrobu kakaového másla. Tím se otevřela cesta k tomu, aby se tato pochoutka stala dostupnou širší veřejnosti. Napomohla tomu industrializace, zavedení efektivních postupů výroby i nové strategie prodeje. Vše ale zkomplikovaly obě světové války i ekonomické krize. Až do poloviny 20. století tak čokoláda zůstala pro chudší vrstvy obyvatel nedosažitelným snem.

Zdroj:

zamek-hradekunechanic.cz / hradec.rozhlas.cz / hrad-velhartice.cz / wikipedia.org / cokomuzeum.cz

MAREŠOVÁ, Dana: Ušlechtilé nápoje, Opera Historica, roč. 19, 2018, č.2

LINDORFER, Bianca Maria, Kosmopolitní aristokracie a šíření barokní kultury: Kulturní transfer ze Španělska do Rakouska v sedmnáctém století, Florencie 2009.