Článek
Doma není nikdo prorokem. Tahle věta by se dala vztáhnout na Prokopa Diviše (1698–1765), spojovaného hlavně s vynálezem bleskosvodu. Ačkoli jako první na světě sestrojil zařízení na ochranu staveb před bleskem, slávy a pochopení se u našinců nedočkal. Naopak mu bylo vyčítáno, že zasahuje do božího řádu a ovlivňuje nepříznivě počasí. Technické novoty zkrátka budí nedůvěru, tak tomu bývalo a stále je. Ale vezměme to pěkně popořadě.
Nadaný student
Prokop Diviš působil jako řadový farář v malé moravské vesnici Přímětice u Znojma. Avšak mnohem víc než starost o duše svěřených oveček jej zajímala věda a technika, zejména pak elektřina, kterou považoval za nejdůležitější obor na světě.
Možná si zvolil práci faráře proto, aby se mohl svobodně a nerušeně věnovat bádání a zabývat se pokusy. Jako robotný rolník nebo sedlák by takovou možnost neměl. Měl ale štěstí, že otec rozpoznal synovo nadání a poslal jej místo na pole na studia. Protože však početná rodina byla chudá (s osmi hladovými krky), tak chlapec mohl získat vzdělání jedině na církevních školách u jezuitů, kde mohl studovat zadarmo.
Václav Divíšek, jak znělo jeho pravé jméno, tak vystudoval jezuitskou školu ve Znojmě a posléze vstoupil do premonstrátského řádu, kde přijal řeholní jméno Prokop a své příjmení si zkrátil na Diviš.
Hrátky s elektřinou
Začal vyučovat na klášterní škole v Louce a současně pokračoval ve studiích, až to dotáhl na dva doktoráty – jeden získal v teologii a druhý ve filozofii, která tehdy zahrnovala i přírodní vědy. Jeho přednášky se těšily značné oblibě, neboť Diviš při nich předváděl studentům řadu pokusů. Dokonce o jeho „elektrická show“ projevila zájem i místní vrchnost. To však záhy vyvolalo nelibost v církevních kruzích. Množily se stížnosti, že se místo církvi věnuje alchymii a čarodějnictví. Kvůli tomu se dlouho neohřál ve funkci převora v Louckém klášteře a raději přijal místo faráře na venkovské faře v Příměticích, kde se mohl v klidu věnovat svému bádání.
Zřídil si zde malou laboratoř a prováděl pokusy se statickou elektřinou. Za tímto účelem vlastnoručně sestrojil přístroj zvaný „elektrum“, který tvořila skleněná otáčivá koule upevněná v dřevěné hřídeli, která se třela o telecí kůži. Takto vzniklý elektrický náboj se odváděl do leidenských lahví, při jejichž vybíjení sršely jiskry dlouhé dvacet centimetrů. Tato zkušenost Diviše přivedla k myšlence, že blesk je vlastně obrovská elektrická jiskra.
Bleskové pokusy
Prokop Diviš nebyl jediným vědcem své doby, který zkoumal atmosférickou elektřinu. Dalším průkopníkem v této oblasti byl samouk přírodovědec a pozdější významný americký politik Benjamin Franklin. Ten v červnu roku 1752 provedl svůj slavný pokus s papírovým drakem.
Na jeho špičku připevnil asi třicet centimetrů dlouhý kovový drát s hrotem, který byl spojen s konopným provazem. Na druhém konci provazu visel kovový klíč. Franklin draka vypustil do bouřkového mraku, načež blesk sjel po mokrém provazu a skončil v připravené leidenské láhvi, jež se v 18. století používala k experimentům s elektřinou. Franklin při pokusu pocítil jiskření, ale naštěstí tento riskantní experiment přežil bez úhony.
Takové štěstí ovšem neměl další z experimentátorů, Georg Richmann, jehož v Petrohradě při pokusech usmrtil kulový blesk. Když se to dozvěděl Diviš, nemeškal a sepsal pojednání, v němž důrazně varoval před prováděním podobných pokusů s neuzemněnými vodiči a nabádal svádět elektrické výboje z mračen do země. A nezůstal jen u slov.
15. června 1754 vztyčil na farské zahradě v Příměticích první uzemněný bleskosvod na světě. Nazýval ho meteorologickým strojem, neboť primárním účelem tohoto zařízení bylo odsávat atmosférickou elektřinu z mraků a tím předcházet vzniku blesků, které měly dříve na svědomí spoustu požárů, materiálních škod i lidských úmrtí. Jediným způsobem, jak se lidé před ničivými následky bouřek tehdy chránili, byly úpěnlivé modlitby a zapalování svíček hromniček.
Stroj na odsávání blesků
Divišova povětrnostní mašina byla monstrózní konstrukce: na vrcholu 41.5 metrů vysokého stožáru byl horizontálně položený kříž, jehož ramena byla překřížena dalšími kratšími tyčemi. Na jejich koncích byly upevněny plechové krabičky, ze kterých čněly k nebi ostré hroty zasazené pro lepší vodivost do kovových pilin. Krabiček bylo dvanáct a hrotů celkem čtyři sta. Celý tento kolos byl pevně ukotven do země pomocí tří silných řetězů.
V samotný den instalace bleskovodu se Prokop Diviš mohl přesvědčit o jeho funkčnosti. Do Přímětic totiž dorazila bouřka. Diviš svá pozorování popsal takto:
„O druhé hodině odpolední přišla od severu bouřka a z mraků, nad strojem se nesoucích, počaly lítati zcela bílé, tenké prouhy ku hrotům stroje. Po několika minutách rozestřel se nad strojem jemný bílý oblak, a bouřka vůčihledě se ztratila.“
Totéž se opakovalo i druhý den. Diviš pak nechal tyč sundat a pozoroval, co se bude dít.
„Sotva na zemi přístroj ležel, proměnila bílá oblaka svou barvu a polohu: zatměla se a táhla ku vzdálenějším černým mrakům; výše pak blýskalo se a hřmělo stále silněji.“
Po nějaké době dal opět tyč vztyčit a v ruce svíral železné řetězy.
„Sotva přístroj postaven, udeřil nad ním silný blesk se silným praskotem; mračna se roztrhla a zrovna nad tyčí bylo viděti světlé místo ve mracích, jež přes 2 decimetry v průměru mělo. V Příměticích bylo povětří zcela klidné, ač v sousedství bylo slabé blýskání, provázené slabším hromobitím. Asi za tři minuty k půlnoční straně objevil se veliký šerý mrak, který nízko se spustil a ku stroji pospíchal. Část jeho zůstala pozadu, od ní oddělila se druhá, spojila se s mračnem stojícím na straně polední, při čemž z jednoho mraku do druhého několik blesků přešlo. Oba pak zůstaly nad Příměticemi klidně státi a rozplynuly se v jemný déšť.“
Rodný domek Prokopa Diviše v Helvíkovicích u Žamberka
Rozmary lidí i počasí
Dalo by se předpokládat, že místní obyvatelé Divišův vynález s vděkem uvítají, ti však svérázného kněze neměli dvakrát v lásce. Částečně si za to Diviš mohl sám, neboť – alespoň podle stížností směřovaných na jeho osobu - se k farníkům nechoval zrovna uctivě a vlídně. Nadával jim do smradlavých sedláků a zlodějských šelem a hrozil jim, že se budou smažit v pekle.
V roce 1755 nastalo velmi suché léto i podzim a lidé to přisuzovali ďábelskému stroji. Marně se Diviš bránil argumenty, že sucho panuje po celé zemi.
Bleskosvod se nezamlouval ani některým církevním hodnostářům, podle kterých byl blesk trestem božím, takže bránit se mu znamená vzdorovat boží vůli, a to je rouhavé. Kritických hlasů přibývalo, a když v roce 1760 znovu udeřilo sucho, přímětičtí sedláci tajně v noci uvolnili řetězy, což vedlo k tomu, že konstrukce bleskosvodu podlehla náporu větru a zřítila se.
Avšak následující rok přinesl naopak vydatné deště a četné bouřky. Vesničané, s pokorou a omluvami, se vydali na faru a prosili svého duchovního pastýře o odpuštění. Zhrzený farář je však bez slitování hnal od prahu, a ještě na ně vypustil psy.
Těžký život inovátora
Ani u císařského dvora ve Vídni Diviš s bleskosvodem nepochodil navzdory tomu, že ještě před pár lety předváděl císařovně Marii Terezii a jejímu manželovi Františku Štěpánu I. Lotrinskému svoje pokusy, které císařský pár tak nadchly, že Diviše obdarovali zlatými medailemi se svými podobenkami. Předložil dvoru návrh postavit bleskosvody po celé zemi, ale přizvaní učenci z vídeňské univerzity to smetli ze stolu. Divišův bleskosvod tak nikde nenašel uplatnění.
Představu o tom, jak Divišův bleskosvod vůbec vypadal, si dnes můžeme udělat pouze díky jeho knize nazvané „Magia naturalis čili traktát teoretický o atmosférické elektřině“, v níž mimo jiné poskytl návod na jeho výrobu. Kromě toho zde také rozvíjí na tehdejší poměry poněkud kacířskou myšlenku o tom, že smrt nenastává odchodem duše z těla, ale spíše vyprcháním veškerého elektrického ohně z těla, čímž jistě nepotěšil tehdejší církevní představitele, stejně jako dráždil lékaře a lékárníky svými pokusy s elektroléčbou.
Prokop Diviš v mnoha směrech předběhl svou dobu (vynalezl například i předchůdce dnešního syntetizátoru), a takoví jedinci nikdy nemají na růžích ustláno, neboť narážejí na spoustu omezení, překážek a nepochopení. Za své zásluhy se Diviš uznání během svého života nedočkal a jeho vědecké dílo načas upadlo v zapomnění.
Spory o prvenství
Často se vede debata o tom, komu náleží prvenství v konstrukci bleskosvodu. Franklin i Diviš pracovali na svých vynálezech od počátku 50. let 18. století. Franklin zřejmě začal se svými experimenty o něco dříve, jak vyplývá z jeho dopisů. Koncept bleskosvodu poprvé vykreslil v dopise datovaném 17. září 1753, což jasně dokazuje, že prvenství vynálezu patří jemu. Prokop Diviš byl nicméně prvním, kdo uzemněný bleskosvod postavil.
Není známo, zda věděl o představách a úvahách Benjamina Franklina, v každém případě vycházel z odlišné koncepce. Franklinovi se podařilo nápad zrealizovat až šest let po Divišovi, ale s větším úspěchem. Ve světě se totiž prosadil jeho typ hromosvodu, neboť byl podstatně jednodušší než ten Divišův a dal se snáze i levněji postavit. Uzemněná tyč s jedním hrotem sloužila pouze jedinému účelu – bezpečnému svodu blesků do země.
Ovšem i Franklin se zpočátku potýkal s nedostatečným zájmem společnosti. Dokládá to jeho stížnost na to, že se v Londýně dva roky po uvedení vynálezu dostává bleskosvodu stále jen nepatrné pozornosti. Musel také čelit i různým námitkám, jako například obavám, že bleskosvody by mohly odvádět příliš mnoho atmosférické elektřiny do země, což by mohlo vyvolávat častá zemětřesení.
Jenže pokrok nejde zastavit, a za pár let se tyčily hromosvody na střechách mnoha důležitých budov. V Čechách jej prvně nechal instalovat v roce 1775 Josef Tadeáš Klinkoš na právě dostavěném zámku hraběte Nostice v Měšicích u Brandýsa nad Labem. I tady se vesničané zprvu bouřili, ale dva údery hromu do zámku, aniž by vznikla škoda, všechny přesvědčily, že bleskosvod funguje. Protesty tak rychle utichly.
Odkaz dnešku
Není ale důležité, kdo byl první, jako to, že oba muži nezávisle na sobě klestili cestu pokroku a riskovali přitom své životy. Díky jejich odvážným experimentům dnes můžeme v klidu spát.
Divišův vynález dnes právem připomíná maketa bleskosvodu, která stojí vedle jeho rodného domku Helvíkovicích u Žamberka. V expozici věnované slavnému rodákovi jsou k vidění i repliky přístrojů, které Diviš používal při svých pokusech, hlavice uzemněného bleskosvodu, leidenské láhve a jiné. Druhá kopie bleskosvodu je umístěna na střeše budovy Divišova divadla v Žamberku, postaveného v roce 1926. Další napodobeninu najdeme u Památníku Prokopa Diviše v Příměticích. Zařízení zvané „elektrum“ lze vidět na stálé výstavě o Prokopu Divišovi v prostorách Louckého kláštera ve Znojmě.
Až vás uprostřed noci zase probudí letní bouřka s hřměním, vzpomeňte na toho, kdo sváděl boje s lidskou malostí a zpátečnictvím, když se odvážil svést blesky do země.
Zdroj:
Rudolf Kolomý: Prokop Diviš, vynálezce bleskosvodu, Prometheus, spol.s r.o., 2004
Rudolf Kolomý: Benjamin Franklin a jeho přínos k nauce o elektřině. Meteorologické zprávy, 55, 2002
Karel Černý: Prokop Diviš, český vynálezce hromosvodu. Museum královského města Znojma, 1948
