Článek
Kdo z nás někdy nebyl svědkem situace, kdy byla na někom páchána křivda, ať už šlo o bossing na pracovišti, šikanu ve škole či projevy xenofobie? Mnozí lidé, zvláště ti se schopností soucitu, empatie a smyslem pro spravedlnost, cítí potřebu zasáhnout a zjednat nápravu buď umravněním agresora, nebo utěšováním oběti.
To, čemu v dané chvíli dáme přednost, však závisí na okolnostech. Podle nedávno zveřejněné studie vědců z Pekingské univerzity může být stresová situace impulsem k altruismu. Ve stresu máme větší sklon pomáhat obětem než krotit pachatele.
To ale neznamená, že se tím vytrácí touha ztrestat bezpráví, ta v nás stále dříme, neboť potrestání těch, kdo porušují morální a společenské normy, se z evolučního hlediska vyplácelo, neboť umožnilo prosazovat a udržovat pravidla a tím i soudržnost a spolupráci společnosti.
Když se ale ocitneme v nečekané, emocionálně vypjaté situaci, kdy jednání agresora způsobuje utrpení a vyvolává strach, změníme své priority a zaměříme se na pomoc oběti. To odpovídá teoriím, které tvrdí, že jiné mozkové sítě řídí intuitivní, rychlá rozhodování a jiné zase působí na promyšlená, rozvážná rozhodnutí. Stále však není jasné, jak přesně mozek pozorovatele ve stresových situacích vyvažuje potřebu pomoci s touhou potrestat viníka.
Při šikaně hrají děti různé role. Někdo šikanuje, někdo jako oběť trpí, další jen přihlížejí, případně zasáhnou.
Co se děje v hlavách lidí
Pro lepší porozumění nervovým procesům, které ovlivňují zásah třetí strany v případě nespravedlnosti, najali čínští vědci 52 dobrovolníků. Ti všichni se měli zapojit do ekonomické hry, která měla simulovat zásah třetí strany v nespravedlivé situaci. Nejprve ale bylo třeba u poloviny z nich vyvolat akutní stres. Ten vědci navodili tím, že těmto lidem nechali ponořit ruce na tři minuty do ledové vody. Poté se účastníci experimentu stali svědky nespravedlivého rozdělování finančního obnosu mezi dva jiné hráče a dostali na výběr, jak napraví tuto nespravedlnost, zda potrestají nepoctivce odebráním peněz či přidělí peníze poškozenému nebo neudělají nic. Vědci přitom skenovali jejich mozky prostřednictvím funkční magnetické rezonance.
Ukázalo se, že za normálních okolností lidé upřednostňovali potrestání neférového hráče, ve stresu však vykazovali opačné chování – častěji pomáhali oběti.
Akutní stres snížil nutkání třetí strany potrestat pachatele a naopak zvýšil ochotu pomoci oběti. Vytvořeno pomocí Adobe Illustrator.
Jak je to možné? Leccos napovědělo skenování mozku. Při něm výzkumníci zaznamenali zvýšenou aktivitu amygdaly a její silnější propojení s ventromediální prefrontální kůrou. Amygdala v reakci na stresové situace začne totiž mobilizovat ostatní centra v mozku, aby tělo adekvátně zareagovalo. Ventromediální prefrontální kůra zase hraje klíčovou roli při regulaci emocí a sociálním chování.
Když se vystresovaní účastníci rozhodovali, zda potrestají pachatele, došlo ve zvýšené míře k aktivnímu zapojení dorsolaterální prefrontální kůry, která se aktivizuje, když jsme nuceni činit riskantní rozhodnutí a morální volby nebo když čelíme konfliktům a zažíváme nejistotu. Tato část mozku přispívá k řešení složitých sociálních situací. Ve spojení s dalšími klíčovými uzly mozkových sítí tato aktivizace podpořila takzvanou teorii mysli, což je lidská schopnost porozumět druhým tím, že dokážeme rozpoznat jejich duševní stavy, motivace, přání, záměry a odlišit je od svých vlastních. Tato mentalizace nám ovšem brání jednat rychle, automaticky.
Ve stresu se hůře rozhodujeme
Autoři studie vysvětlují, že trestání druhých vyžaduje více rozvahy, přemýšlení, posouzení situace, emocionálního stavu člověka, zvážení všech pro a proti. To však jde ve stresu jen ztěžka. Výsledky studie ukázaly, že stres omezuje schopnost vypořádat se s negativními emocemi, které vznikají z pocitu nespravedlnosti. To odpovídá rostoucímu počtu důkazů, které svědčí o tom, že stresovaní jedinci mají tendenci jednat více kooperativně a velkoryse. Možná se tak děje proto, že vkládají více své energie do přemýšlení, jak pomoci oběti, než jak by potrestali pachatele.
„Naše zjištění naznačují neuropočítačový mechanismus toho, jak akutní stres přetváří rozhodnutí třetích stran přerozdělením nervových zdrojů v emočních, výkonných a mentalizačních sítích, aby se potlačila tendence k trestání a snížila přísnost trestu,“ uvedl Huagen Wang, hlavní autor studie.
Evolučně výhodná strategie
Z evolučního hlediska takové chování dává smysl a ostatně odpovídá takzvané teorii „tend and befriend“, tedy pečovat a družit se. Jde údajně o typicky ženskou reakci na stres, která ale není cizí ani mužům. Působením stresorů se mimo jiné uvolňuje hormon oxytocin, který podporuje pečující, ochranné a prosociální chování. Tato reakce se zřejmě vyvinula v rámci evoluce, kdy naši předkové žili v drsných podmínkách, kde čelili četným hrozbám, tudíž soudržnost a vzájemná podpora zvyšovala jejich šance na přežití.
Naproti tomu trestání s sebou nese nemalé náklady a rizika, podle vědců je drahé a neefektivní. Hrozí odveta a pomsta ze strany potrestaného, proto má člověk tendenci se vyhýbat přímé konfrontaci, obzvlášť v nekontrolovatelných, stresujících situacích. Naopak pomoc člověku v nouzi může pomáhajícímu přinést v budoucnu výhody a posílit jeho sociální vazby.
Navíc, jak bylo zjištěno již v dřívějších studiích, samotné oběti ve skutečnosti upřednostňují jako nejlepší formu zjednání spravedlnosti odškodnění, nikoli potrestání viníka.
Zdroj:
sciencedaily.com journals.plos.org studyfinds.org wikipedia.org wikipedia.org scholar.harvard.edu nyu.edu
Odkaz na časopis:
Huagen Wang, Xiaoyan Wu, Jiahua Xu, Ruida Zhu, Sihui Zhang, Zhenhua Xu, Xiaoqin Mai, Shaozheng Qin, Chao Liu. Akutní stres při sledování bezpráví posouvá intervence třetích stran od potrestání pachatele k pomoci oběti. PLOS Biology, 2024; 22 (5): e3002195 DOI: 10.1371/journal.pbio.3002195
