Obyčejný ocet překvapil vědce. Může pomoci v boji s rakovinou?

Ocet patří do kuchyně. Do salátu, do omáčky, na nakládanou zeleninu. Jen málokdo by ho spojil s jednou z nejmodernějších metod léčby rakoviny.

A přesto se právě obyčejná kyselina octová dostala do hledáčku japonských vědců, kteří zkoumali pacienty s pokročilým nádorovým onemocněním. To, co zjistili, stojí za pozornost. A zároveň za velkou dávku opatrnosti.

Protože mezi větou „tohle je zajímavá vědecká stopa“ a titulkem „ocet léčí rakovinu“ je propast široká jako celé Japonsko.

Ve studii vědci sledovali 32 pacientů s pokročilou rakovinou. Šlo hlavně o nádory jícnu, žaludku a plic.

Pacienti podstupovali imunoterapii, která funguje jinak než klasická chemoterapie. Nesnaží se nádorové buňky zničit přímo, ale pomáhá imunitnímu systému, aby je lépe poznal a dokázal proti nim účinněji bojovat.

Vědci se tentokrát nezaměřili jen na léky. Zajímalo je také něco mnohem obyčejnějšího:

Co pacienti jedli před začátkem léčby?

Prošli stovky údajů o jejich stravě a narazili na překvapivou souvislost. Pacienti, u kterých léčba lépe zabrala, přijímali v průměru téměř dvakrát více kyseliny octové než ti, u nichž se podobná léčebná odpověď neobjevila. Nejde přitom o nic banálního. V onkologii se za objektivní léčebnou odpověď považuje stav, kdy nádor zcela zmizí, nebo se výrazně zmenší, nejméně o 30 procent. Pokud k tomu nedojde, nádor buď zůstane přibližně stejně velký, nebo se zvětší či začne šířit.

Ještě nápadnější rozdíl se týkal doby, po kterou se nemoc nezhoršovala. Lékaři pro tento ukazatel používají pojem přežití bez progrese. Neznamená to pouze, jak dlouho pacient žije, ale jak dlouho se jeho nádor nezvětšuje ani nešíří.

U pacientů s vyšším příjmem kyseliny octové činil medián 492 dní, tedy více než 16 měsíců. Medián není totéž co průměr: znamená, že polovina pacientů žila bez zhoršení nemoci déle než 492 dní a druhá polovina kratší dobu. U pacientů s nižším příjmem byl medián 151 dní, tedy přibližně pět měsíců.

To je rozdíl, který člověka zarazí. Jenže právě tady začíná část příběhu, která je možná méně senzační – a o to důležitější.

Ne nutně.

Studie neprokázala, že by ocet přímo zapříčinil lepší výsledky léčby. Vědci pacientům žádný ocet nepřidělovali ani jim neurčovali, co mají jíst. Pomocí dotazníku zjišťovali jejich běžné stravovací návyky za uplynulý rok a potom sledovali, jak souvisejí s výsledky imunoterapie. Šlo tedy o prospektivní kohortovou studii, nikoli o klinický experiment. A souvislost si nelze plést s příčinou.

Vyšší příjem kyseliny octové se s lepšími výsledky léčby pojil. Z toho ale nelze vyvodit, že za nimi stála právě kyselina octová. Sami autoři upozorňují, že odpověď na otázku příčiny mohou přinést až budoucí kontrolované intervenční studie.

Navíc pacienti, kteří přijímali více kyseliny octové, mohli žít nebo se stravovat jinak i v dalších ohledech. Mohli mít celkově zdravější jídelníček, jíst více tradičních japonských pokrmů nebo nakládané zeleniny. Lišit se mohli také v návycích, které výzkum nezachytil.

Ve vědě se podobným vlivům říká zavádějící faktory. Jinými slovy: vyšší příjem kyseliny octové mohl být jen známkou jiného životního stylu, který s lepšími výsledky léčby skutečně souvisel.

Co si z toho tedy odnést?

Rozhodně ne nový recept na léčbu rakoviny.

Spíš zajímavou, ale zatím předběžnou stopu, která si zaslouží další zkoumání.

Možná za tím něco je. Teď je ale potřeba zjistit, zda jde skutečně o účinek octa, nebo o vliv něčeho úplně jiného.

Na první pohled to vypadá jako střet dvou světů, které spolu nemají nic společného: na jedné straně nejmodernější onkologická léčba, na druhé obyčejná láhev octa z kuchyňské police.

Ve skutečnosti mezi nimi vede poměrně logická vědecká cesta. Nezačíná u octa, ale u imunoterapie a střevního mikrobiomu.

Lidské tělo není soubor oddělených šuplíků, v nichž si každý systém žije vlastním životem. Imunitní systém je úzce provázaný s celkovým stavem organismu – s metabolismem, hospodařením s energií, zánětlivými procesy i s tím, co se děje v našich střevech.

Výsledek biologické léčby tak nezávisí pouze na typu nádoru nebo zvoleném léku. Významnou roli může hrát také střevní mikrobiom – rozsáhlé společenství bakterií a dalších mikroorganismů, které ovlivňuje mimo jiné vývoj a aktivitu imunity. Střeva a imunitní systém spolu totiž neustále komunikují.

A právě proto se vědci stále více zajímají o to, zda může složení střevního mikrobiomu ovlivňovat také odpověď některých pacientů na imunoterapii.

Autoři japonské studie poukazují na to, že užívání širokospektrých antibiotik před imunoterapií nebo během ní může narušit střevní mikrobiom a souviset s horší odpovědí na léčbu. Naopak přítomnost určitých bakterií se spojuje s aktivnější protinádorovou imunitní reakcí.

To ale neznamená, že mikrobiom sám o sobě rozhoduje o úspěchu léčby. Imunitní odpověď ovlivňuje řada faktorů a výsledky jednotlivých studií se mohou lišit. Přesto je zřejmé, že střevo a imunitní systém nelze vnímat jako dva oddělené světy.

A právě tady se do příběhu může dostat kyselina octová.

V tomhle příběhu o možném působení octa se stále častěji objevuje jedna pozoruhodná bakterie Akkermansia muciniphila. Živí se mucinem – ochranným hlenem, který pokrývá střevní stěnu. Tím zároveň podporuje jeho obnovu a pomáhá udržovat střevní bariéru v dobré kondici. I proto se o ní někdy mluví jako o jakémsi strážci střevní sliznice.

Pozornost vědců si získala také kvůli tomu, jak může ovlivňovat imunitní systém. Zdá se, že dokáže některé jeho mechanismy jemně „pošťouchnout“ a pomáhat udržovat obranyschopnost ve střehu, aniž by přitom nutně rozjížděla škodlivý zánět.

A kde je v tom všem ocet?

Tady už musíme být opatrnější. Dosavadní poznatky o vztahu octa a bakterie Akkermansia pocházejí především z pokusů na myších. Když jim vědci podávali tradiční zrající ocet, množství této bakterie ve střevě vzrostlo a zároveň u nich klesly některé známky zánětu.

Jenže myš není člověk. A lidský mikrobiom je mnohem složitější svět.

Navíc se po vypití octa většina kyseliny octové vstřebá už v horní části trávicího traktu. Do tlustého střeva, kde žije největší část střevních bakterií, se jí dostane jen malé množství. Její případný vliv proto nemusí spočívat v tom, že by přímo „dezinfikovala“ střevo nebo tam jednoduše dodala potravu pro prospěšné bakterie.

Pokud tedy kyselina octová mikrobiom ovlivňuje, může se tak dít spíše nepřímo, třeba tím, že mění podmínky v organismu tak, aby některým bakteriím vyhovovaly více než jiným.

Pro střevní bakterie je ostatně mnohem důležitější něco jiného než velká dávka octa: rozpustná vláknina. Když ji mikroorganismy zpracovávají, vznikají při tom krátkořetězcové mastné kyseliny, mezi nimi acetát a butyrát.

A právě tyto látky patří k důležitým prostředníkům v komunikaci mezi střevem a zbytkem organismu. Pomáhají udržovat střevní prostředí a bariéru, která tvoří ochrannou hranici mezi obsahem střeva a zbytkem těla.

Zjednodušeně řečeno: pro střevní mikrobiom je mnohem důležitější pestrá strava bohatá na vlákninu než představa, že stačí přidat do jídelníčku více octa.

Když se objeví zpráva o nějaké potravině a rakovině, lidé často čekají jednoduchou odpověď.

Pomáhá? Nebo nepomáhá? Zabíjí nádorové buňky? Nebo ne?

U imunoterapie ale může být důležitější jiná otázka:

V jakém prostředí musí imunitní systém pracovat, aby dokázal léčbu co nejlépe využít?

Úspěch této léčby nezávisí jen na samotném léku, ale také na kondici organismu, metabolismu a míře chronického zánětu.

Právě tady může mít význam strava. Ne jako náhrada léčby, ale jako jeden z faktorů, které ovlivňují vnitřní prostředí, v němž imunitní buňky fungují.

U kyseliny octové vědci zvažují několik možných cest. Po konzumaci se acetát rychle vstřebává do krve, kde může ovlivňovat energetický metabolismus buněk a některé zánětlivé procesy. Zároveň se zkoumá, zda může mít nepřímý vliv na střevní prostředí a mikrobiom.

To otevírá zajímavější otázku než prosté „zabíjí ocet rakovinné buňky?“:

Může něco tak obyčejného, jako je dlouhodobý způsob stravování, ovlivňovat podmínky, ve kterých imunitní systém reaguje na moderní léčbu?

Právě to zatím vědci zkoumají.

Neznamená to, že ocet „zapíná“ imunitu nebo sám o sobě zvyšuje účinnost imunoterapie. Může být jedním z faktorů, které ovlivňují fungování organismu, metabolismus, imunitní reakci, střevní prostředí a možná i to, jak dobře dokáže tělo reagovat na moderní léčbu.

Lidé nejsou přes kopírák. Liší se tím, co jedí, v jakém jsou zdravotním stavu i tím, jaké mikroorganismy si nosí ve střevech. A právě proto nemusí stejná potravina znamenat totéž pro každého pacienta.

Dobře to ukazuje příklad vlákniny. Americké výzkumy spojily její vyšší příjem s lepšími výsledky imunoterapie. U japonských pacientů se ale podobná souvislost nepotvrdila. Jedním z možných vysvětlení je, že obě populace jedí jinak – přijímají rozdílné množství vlákniny a jejich střevní mikrobiom má také jiné složení.

Tento rozdíl ukazuje, že výživa v onkologii se nejspíš nebude řídit jedním univerzálním seznamem „dobrých“ a „špatných“ potravin. Důležitější může být celkový jídelníček a jeho přizpůsobení konkrétnímu člověku, jeho léčbě a prostředí, ve kterém žije.

V japonské studii se proto jako zajímavý faktor objevil právě ocet, který je běžnou součástí tamní kuchyně. Ne proto, že by byl zázračnou potravinou, ale protože může zapadat do širšího obrazu stravy, metabolismu a střevního mikrobiomu.

Ano. Čtete správně.

Vedle octu při prvním pohledu na jídelníčky japonských pacientů vystoupila ještě dvě poněkud nečekaná jména: majonéza a slanina.

Statisticky se i jejich konzumace pojila s lepší odpovědí na léčbu.

Ne, není to začátek nové onkologické diety, při níž by lékaři předepisovali hranolky s majonézou a slaninu k snídani.

Právě naopak. Tenhle poněkud bizarně vyhlížející výsledek krásně ilustruje, jak opatrně je potřeba podobná data číst.

Majonéza může obsahovat ocet i tuky. Slanina zase může být součástí určitého způsobu stravování. A lidé, kteří jedli tyto potraviny, se mohli v mnoha dalších ohledech lišit od těch, kteří je nejedli. Z jedné statistické souvislosti proto nelze určit, která konkrétní složka – pokud vůbec nějaká – za pozorovaným efektem skutečně stála.

Je to ale názorná ukázka toho, proč se vliv jednotlivých potravin identifikuje tak těžko. Žádná potravina nepůsobí osamoceně. Jakmile ji spolkneme, stává se součástí komplexního ekosystému, v němž neustále reaguje s ostatním jídlem, naším metabolismem, střevním mikrobiomem i celkovým životním stylem.

Člověk se po přečtení takové studie může okamžitě vydat do obchodu. A tam narazí na problém: lihový ocet, jablečný ocet, vinný ocet, balzamikový, nefiltrovaný, pasterizovaný nebo jablečný ocet „s matkou“. Tak který je nejlepší?

Poctivá odpověď zní:

Tato studie konkrétní druhy octa neporovnávala.

Vědci pacientům nenařídili pít určitý ocet. Použili rozsáhlý nutriční dotazník, který zjišťoval, jak často během uplynulého roku konzumovali 331 různých potravin. Z těchto údajů pak pomocí japonských tabulek nutričního složení vypočítali průměrný denní příjem čisté kyseliny octové.

Ta se přitom do těla pacientů nedostávala hlavně ranním lokem jablečného octa. Významnou část příjmu tvořily běžné potraviny, ve kterých je ocet jednou ze složek. Statisticky nejvýraznější souvislost s výsledkem léčby vědci zaznamenali u majonézy, salátových dresinků, tekutých omáček a octa jako takového.

Sledoval se tedy celkový příjem kyseliny octové ze stravy, nikoli konkrétní láhev z regálu v obchodě.

Vědci neověřovali, zda je jablečný ocet lepší než vinný. Nezkoumali ani to, jestli má zvláštní výhodu zakalený ocet s takzvanou „matkou“. A už vůbec neporovnávali běžný lihový ocet s dlouho zrajícími druhy, jako je tradiční balzamikový nebo čínský zrající ocet.

To je důležité, protože různé octy se mohou lišit nejen způsobem výroby, ale také dalšími látkami, které obsahují. Kvasný lihový ocet je v podstatě zředěná kyselina octová, zatímco jablečný nebo vinný ocet může obsahovat také polyfenoly pocházející z původního ovoce. Nefiltrovaný jablečný ocet „s matkou“ zase obsahuje zbytky kvasných mikroorganismů, enzymů a pektinu.

Tyto rozdíly jsou chemicky zajímavé. Samy o sobě ale neznamenají, že některý z těchto výrobků zlepšuje léčbu rakoviny. Ani u octa „s matkou“ zatím nemáme klinickou studii, která by prokázala přímý vliv na úspěšnost imunoterapie. A dlouho zrající octy, byť mohou obsahovat řadu zajímavých látek, v této konkrétní studii nikdo nezkoumal.

Nemáme tedy důkaz, že určitý druh octa zlepší účinnost imunoterapie.

Odpověď je poměrně jednoduchá:

Nezačínejte pít ocet jen kvůli článku, který jste si přečetli na internetu.

Z této studie tedy nelze vyčíst žádnou přesnou „léčebnou dávku“ octa.

Vědci pouze zpětně porovnávali běžné dlouhodobé stravovací návyky pacientů, nikoli účinek záměrně podávaného množství octa. Použitý dotazník umožnil pacienty statisticky seřadit podle jejich dlouhodobého příjmu kyseliny octové, ale nedokázal tento příjem přesně změřit.

Pacienti, kteří na imunoterapii objektivně reagovali, přijímali podle těchto odhadů v průměru asi 0,107 gramu kyseliny octové denně. U ostatních to bylo přibližně 0,048 gramu. Matematická analýza pak stanovila orientační hranici 0,051 gramu denně.

Nejde však o dávkovací doporučení. A už vůbec ne o důkaz, že právě určité množství kyseliny octové dokáže léčbu zlepšit.

Autoři proto navrhují, aby se tato zajímavá souvislost ověřila v budoucí klinické studii. V ní by už nešlo jen o sledování jídelníčku, ale o skutečný experiment: pacienti by dostávali jednu polévkovou lžíci octa denně, tedy přibližně 15 gramů octa obsahujícího kolem 750 miligramů kyseliny octové.

Zatím je to ale pouze návrh pro další výzkum. Ne lékařsky ověřená rada pro současné pacienty.

Mírné množství octa v jídle, například v dresinku nebo omáčce, není totéž jako pití koncentrovaného octa. Kyselina octová může zpomalovat vyprazdňování žaludku. U lidí, kteří už během léčby trpí nevolností, nadýmáním nebo poruchami pohyblivosti žaludku, by proto mohla tyto potíže zhoršit. Nadměrné množství kyselých tekutin navíc dráždí sliznice a u citlivých lidí může přispět k pálení žáhy nebo poškození zubní skloviny.

Lidé s rakovinou navíc nemají všichni stejné potřeby. Ve sledované skupině byli například pacienti s nádory jícnu, žaludku, plic, dělohy nebo dvanáctníku. Někteří mohou mít potíže s polykáním nebo podrážděné sliznice v důsledku nemoci či ozařování. V takové situaci může být kyselý ocet velmi bolestivý a nevhodný.

Jiní pacienti během léčby výrazně hubnou a potřebují především kaloricky vydatnou stravu. Ocet přitom může zvyšovat pocit sytosti a tlumit chuť k jídlu, takže by jim v některých případech mohl spíše uškodit.

Proto univerzální rada typu „pijte každý den ocet“ není závěrem této studie. Naopak, její výsledky podporují myšlenku takzvané precizní výživy: jídelníček by měl zohledňovat konkrétní typ nádoru, léčbu, celkový stav pacienta, jeho stravovací zvyklosti i stav střevního mikrobiomu. Jeden jídelníček nemůže vyhovovat všem.

Pokud člověk podstupuje onkologickou léčbu a chce změnit svůj způsob stravování, měl by to vždy nejprve probrat se svým ošetřujícím onkologem nebo nutričním terapeutem.

Ano, rozdíl mezi 492 a 151 dny zní na první pohled vskutku působivě. Jenže možná nejdůležitější číslo celé studie je ve skutečnosti jiné.

32.

Právě tolik pacientů se dostalo do analýzy. A to je na podobný výzkum velmi malý soubor.

Než se tedy necháme unést slibně vypadající čísly, je na místě zchladit nadšení a zůstat nohama pevně na zemi.

Sami autoři upozorňují, že jejich výsledky jsou zatím průzkumné a předběžné a je třeba je vykládat s velkou opatrností. Abychom věděli, zda za pozorovanou souvislostí skutečně stojí ocet, bude potřeba mnohem větší a pečlivěji navržený výzkum.

Ideálně takový, který dokáže lépe oddělit možný vliv kyseliny octové od všech ostatních faktorů – jídelníčku, životního stylu, zdravotního stavu i samotné léčby.

Teprve potom by se dalo začít vážně uvažovat o tom, zda by určité stravovací strategie mohly imunoterapii skutečně podporovat.

Zatím jsme ale na začátku. Ale na začátku velmi zajímavé cesty.

Možná je největším objevem této studie něco jiného než samotná láhev octa.

Možná nás upozorňuje na skutečnost, že léčba rakoviny není jen příběhem léků, nádorových buněk a nemocnic. Je to také příběh celého organismu – imunitního systému, metabolismu, střevního mikrobiomu a možná i každodenního způsobu stravování.

Jedna malá studie z Japonska samozřejmě nemůže změnit onkologickou léčbu. Může ale položit otázku, která byla ještě nedávno téměř nemyslitelná:

Může to, co máme pravidelně na talíři, ovlivnit prostředí, ve kterém moderní imunoterapie bojuje s nádorem?

Odpověď zatím neznáme. Vědci ji ale už začali hledat.

A to je možná největší překvapení.

Obyčejný ocet nám zatím nedal nový lék proti rakovině. Mohl nám ale připomenout, kolik toho ještě nevíme o spojení mezi jídlem, imunitou a léčbou jedné z nejtěžších nemocí, kterým lidstvo čelí.

Zdroje:

ARIIZUMI, Hirotsugu, Miyuki SHIMAZUI, Chisato OGAWA et al. Vinegar intake in patients undergoing immune checkpoint inhibitor therapy: food frequency questionnaire study. Frontiers in Immunology [online]. 2025 [cit. 2026-08-30]. Dostupné z: https://doi.org/10.3389/fimmu.2025.1640603

XIA, Ting, Chaoyan KANG, Xiao QIANG et al. Beneficial effect of vinegar consumption associated with regulating gut microbiome and metabolome. Current Research in Food Science [online]. 2024, vol. 8 [cit. 2026-08-30]. Dostupné z: https://doi.org/10.1016/j.crfs.2023.100566