Pandemie ve starověku souvisely s klimatickými změnami

Sedimenty na dně moří jsou jako archeologický poklad, odemykající tajemství minulosti naší Země. S jejich pomocí vědci rekonstruovali teploty a srážky, které provázely starověký Řím v období mezi lety 200 př. n. l. do roku 600 n. l.

Během těchto staletí vybudovali staří Římané jednu z největších územních říší v historii lidstva, která ovládla celé Středomoří a rozpínala se dál všemi směry. Jako mnoho jiných říší, zažil Řím období vzestupu i neodvratného pádu, a není náhodou, že s tím souvisel vývoj klimatu. Nedávná studie publikovaná v časopise Science Advances odhalila fascinující souvislosti mezi klimatickými změnami a pandemiemi ve starověku.

Výzkum vedli paleoceánografka Karin Zonneveld z Univerzity v Brémách a historik Kyle Harper z Oklahomské univerzity. Rekonstrukce klimatu, kterou provedli, dokumentuje fáze klimatické nestability, které se významně překrývají s obdobími společenské a politické krize. Geologické záznamy mořského jádra z jižní Itálie také ukazují, že po okamžicích rychlých klimatických změn často následovaly epidemie infekčních chorob.

Jde o první klimatický záznam s vysokým rozlišením ze samého srdce Římské říše, který zahrnuje časový úsek od takzvaného římského klimatického optima (od 200 př. n. l. do 150 n. l.) až po pozdně antickou malou dobu ledovou v 6. a 7. století. Toto období bylo také poznamenáno třemi velkými pandemiemi: antoninovským morem, Cypriánovým morem a justiniánským morem.

Pozoruhodné je, že každá z těchto pandemií přicházela po změně klimatu. Antoninovský mor se objevil během chladného období, které následovalo po několika desetiletích ochlazení a sucha. Cypriánův mor se časově shodoval s druhou fází silného ochlazení. Justiniánský mor propukl po extrémním ochlazení v 6. století. „Vždy existovala nějaká paralela,“ říká vedoucí autorka studie Karin Zonneveld a dodává: „Po fázi klimatické změny následovala pandemická epidemie.“

Tým profesorky Zonneveld použil k rekonstrukci minulých klimatických podmínek takzvané dinoflageláty. Tyto jednobuněčné organismy obývají prosluněnou vrchní část oceánu a vytvářejí cysty, které se ukládají na dně oceánu jako fosilie. Jejich populace se liší podle prostředí, kterému dávají přednost. Některé dinoflageláty preferují chladnější vody a jiné zase teplejší vody. Některé druhy upřednostňují vody s vysokým obsahem živin, zatímco jiné mohou přežívat pouze ve velmi čistých vodách s nízkým obsahem živin.

Dinoflageláty jsou citlivé na změny teploty a obsahu živin, a odrážejí tak klimatické podmínky v Itálii. „Pokud se změní podmínky v horních vodách, změní se i složení druhů cyst, které se hromadí na mořském dně,“ objasňuje Karin Zonneveld. Tím vzniká archiv s vysokým rozlišením, který poskytuje informace o minulosti s větší přesností než například letokruhy stromů v dané oblasti.

Vědci získali vzorky těchto fosilií ze dna Tarantského zálivu u jižního pobřeží Itálie, kde dochází k pravidelným erupcím sopek – nejznámějším příkladem je erupce Vesuvu v roce 79 n. l., která zničila Pompeje.

V důsledku sopečné činnosti se do atmosféry dostává vyvržený popel, který následně dopadá na mořské dno a vytváří tam tenkou vrstvu známou jako kryptotefra. Co je na tomto sedimentu zajímavé? Obsahuje mnoho malých skleněných částic, které lze snadno pozorovat polarizačním mikroskopem. Prvkové složení těchto skleněných částic je jedinečné a může se lišit i u jednotlivých erupcí téže sopky.

Ve spolupráci s brémským vulkanologem Andreasem Klügelem se týmu profesorky Zonneveld podařilo pomocí drobných jehliček vybrat jednotlivé kousky skla ze sedimentů a analyzovat v nich složení prvků. Díky tomu mohli přesně spojit nánosy s časově známými erupcemi Vesuvu a sopek na Liparských ostrovech. Tento postup vědcům umožnil přesné datování jádrových sedimentů. Tým byl schopen analyzovat vrstvy sedimentů s rozlišením přibližně tří let, čímž se mu povedlo sestavit první klimatický záznam s tak vysokým rozlišením ze starověké Itálie.

Při pátrání po chybějícím dílku skládanky se Karin Zonneveld shodou náhod spojila s profesorem historie Kylem Harperem z Oklahomské univerzity. Ten již dlouho měl za to, že existuje spojitost mezi klimatem a pandemiemi. Společně pak dokázali přesně datovat a porovnat klimatické údaje i analýzy skleněných částic s historickými událostmi. A co zjistili?

Klimatické podmínky byly stabilní a příznivé až do roku 100 našeho letopočtu a pak se začaly měnit. Po roce 130 n. l. se klima stalo nestabilním a následovala série chladných období. Toto vše ovlivnilo vývoj římské civilizace. Ta během nezvykle teplého a stabilního počasí procházela obdobím rozmachu a prosperity. Současně ale Římané měnili přírodní prostředí tak výrazně, že produkovali úroveň znečištění, která neměla obdoby až do průmyslové revoluce.

Od roku 160 se příznivé klima proměnilo v citelné ochlazení a sucho. Tyto klimatické změny následně vedly k takzvanému antoninovskému moru v letech 165 až 180, který je také znám jako Galénův mor. Šlo o první známou pandemii ve starověkém Římu, kdy se infekce rozšířila po celé říši a možná i do dalších oblastí včetně Číny a nakazila mnoho milionů lidí. Historici se obecně shodují, že v době nástupu antoninovského moru počet obyvatel Římské říše dosáhl vrcholu, poté populace klesala.

V roce 245 začal další dramatický pokles teplot doprovázený suchem, který trval až do roku 275. Tou dobou Římskou říši postihla další pandemie známá jako Cypriánův mor, pojmenovaná podle svatého Cypriána, který ji popsal ve svém díle. Podle záznamů umíralo na vrcholu pandemie v Římě 5 000 lidí denně. I když není jasné, o jakou infekci se přesně jednalo, způsobila nedostatek pracovních sil i vojáků, jenž podle historika Kylea Harpera vedl ke krizi třetího století.

V roce 530, za vlády východořímského císaře Justiniána I., nastalo třetí období extrémního chladu a sucha, vyvolaného sérií sopečných erupcí. A opět vyústilo v další, tentokrát skutečnou morovou pandemii, označovanou jako justiniánský mor. Nákaza se v roce 541 začala šířit z Etiopie, postihla celé Středomoří, na východě se dostala do Mezopotámie, na západě až do Galie a Irska. Tato epidemie se opakovaně vracela a pokaždé si vyžádala mnoho lidských životů, celkem desítky milionů.

Způsobilo snad špatné počasí „černou smrt“? Samozřejmě že ne, na vině je bakterie Yersinia pestis, ale klimatický šok k jejímu šíření mohl významně přispět. Nejhorším z uvedených chladných období v jižní Itálii byla pozdně antická malá doba ledová, kdy byly teploty v průměru o 3 stupně Celsia nižší než nejvyšší průměrné teploty během římského klimatického optima. Třístupňový pokles značí opravdu hodně vzhledem k tomu, že dnešní klimatologové tvrdí, že současná klimatická změna, kterou Země prochází, je důsledkem průměrného nárůstu teploty o přibližně 1,5 stupně Celsia!

Ochlazení mohlo rozvrátit zásobování potravinami, oslabit imunitu lidí a zesílit devastaci, naznačují autoři studie. Stres spojený s klimatem a umocněný neúrodou za nestandardního počasí umožnil propuknutí pandemie nebo zintenzivnil její šíření, například právě proto, že se nedostávalo potravin a lidé byli náchylnější k nemocem. Klima ovlivňuje nejen lidi, ale též patogeny a podporuje jejich šíření.

Vědci pochopitelně připouští, že se dnešní moderní společnost výrazně liší od té starověké, a to hlavně díky pokročilé vědě a všemu, co s ní souvisí, ať jde o bakteriologická vyšetření, léčbu antibiotiky, vakcíny nebo čistou vodu. Přesto existují určité paralely.

„Stejně jako v dobách Říma, klima i dnes hraje významnou roli při ovlivňování základních aspektů našeho blahobytu, jako je zemědělství, dostupnost čisté vody, biologická rozmanitost, geografické rozšíření a migrace druhů atd.,“ poukazuje Karin Zonneveld a zdůrazňuje: „V rámci současných klimatických změn je velmi důležité pochopit souvislosti mezi klimatem a lidským zdravím.“

Zdroj: Univerzita v Brémách, Centrum pro vědy o mořském prostředí

National Library of Medicine

Odkaz na studii: Karin A. F. Zonneveld a kol.: Klimatické změny, společnost a pandemické nemoci v římské Itálii mezi lety 200 př. n. l. a 600 n. l. Sci. Adv. 10, eadk1033 (2024). DOI: 10.1126/sciadv.adk1033