Článek
Nejstarší známá egyptská památka, Velká sfinga v Gíze, je považována za výjimečné technické a řemeslné dílo . Masivní stavba byla vytesána z jediného vápencového hřebene vysokého přes 20 metrů. Nová studie však zjistila, že starověkým Egypťanům mohly před více než 4 500 lety pomoci přírodní síly.
Podle studie nedávno zveřejněné v časopise Physical Review Fluids mohl jako základ sochy posloužit přírodní skalní útvar známý jako jardang.
Sochař vítr
Jardangy vznikají větrnou erozí. Když vítr navane písek na skalní podloží, měkčí části erodují, zatímco tvrdší sedimenty zůstávají.
Jardangy lze nalézt ve většině pouští po celém světě. V závislosti na síle, sklonu a frekvenci větrů a skladbě zpevněných nánosů bahna a písku, ze kterých jsou vytvarovány, mohou jardangy tvořit velmi neobvyklé tvary — některé se podobají různým předmětům, nebo dokonce zvířatům a lidem. A některé mohou připomínat i tajemné sfingy.
„Naše výsledky poskytují jednoduchou teorii vzniku útvarů podobných sfingám, které mohou vzniknout erozí,“ říká hlavní autor studie, fyzik a matematik Leif Ristroph z Newyorské univerzity. „Ve skutečnosti dnes existují jardangy, které vypadají jako sedící nebo ležící zvířata, což podporuje naše závěry.“
Laboratorní sfinga
Ristroph a jeho tým při pokusech replikovali podmínky prostředí severovýchodního Egypta v době stavby Sfingy, tedy přibližně 2 500 let před naším letopočtem. Jejich cílem bylo zjistit, jak mohly vysokorychlostní větry vanoucí proti přírodním skalním útvarům monolit formovat.
Vědci proces simulovali tak, že kusy beztvarého, měkkého jílu pokryli tvrdším, méně erodovatelným materiálem. Poté tuto hmotu promývali v tunelu s rychle tekoucím proudem vody, aby napodobili působení větru a zjistili, jaké útvary vzniknou.
„Proudění vody v tunelu napodobuje převládající větry v Gíze a trojrozměrné optické skenování zaznamenává historii a vývoj tvaru při erozi,“ přibližují vědci.
Z beztvaré mohyly nakonec dosáhli útvaru podobného Sfinze.
Tvrdší materiál se stal „hlavou“ lva a nakonec se vyvinulo i mnoho dalších znaků jako krk, tlapy vpředu či klenutý hřbet.
„Naše laboratorní experimenty ukázaly, že z materiálů, které jsou erodovány rychlým prouděním, mohou vznikat překvapivé tvary podobné sfingám,“ konstatuje Leif Ristroph.
To by znamenalo, že i Velká sfinga v Gíze mohla být nejprve zformována pohyby větru dlouho předtím, než ji staroegyptští umělci vytesali do její konečné podoby.
Možný příběh původu?
Tým z newyorské univerzity sice prokázal, že podoba Sfingy mohla vzniknout přírodní cestou, ale jejich studie nevyřešila definitivně otázku, jak byla největší socha vytesána.
„Není to tak černobílé,“ připustil Ristroph v rozhovoru pro CNN. „Nikdo netvrdí, že je to výhradně věc vytesaná člověkem, a nikdo netvrdí, že je to výhradně věc vytesaná přírodou. Otázkou je, kolik z toho bylo přirozeně existujícího a pak dále upraveného.“
Vědci se shodují, že bez ohledu na roli větrné eroze se vznik Velké sfingy v Gíze neobešel bez vysoce kvalifikované lidské práce. Není pochyb o tom, že rysy obličeje a další detaily této největší monolitické sochy na světě provedly lidské ruce.
Zdroj:
www.livescience.com, journals.aps.org
