Článek
Při návštěvě poradny a rozhovoru s rodiči to vypadalo, že v rodině je všechno v pořádku, že partnerské vztahy fungují a s dítětem je vlídně zacházeno. Rozluštění nastalo teprve tehdy, když si psycholog pozval na návštěvu zvlášť manžela a manželku. Zatímco manželka potvrzovala původní výpověď, manžel přiznal, že má milenku.
Může se člověk vylhat z toho, co je neprosto zřejmé. Účet z hotelu, dva lístky do kina, kde partneři společně nebyli, tak zvaná služební cesta, na které byl partner spatřen v doprovodu opačného pohlaví, ačkoliv doma tvrdil, že jede s kolegou… A co to vlastně dělá s těmi, kteří se této hry účastní, jaké další ponižující či agresivní prostředky musí volit, aby druhého přesvědčili o své „pravdě“. A mnohdy to dojde tak daleko, že začnou věřit svým tvrzením. Přesně podle toho, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Známe to přeci dobře z historie této společnosti.
Máme-li rozdělaný jiný vztah, v naší mysli se objeví protichůdné úmysly. Budeme rozpolceni a to produkuje zmatek a úzkost. Zároveň budeme prožívat nepokoj z pocitů viny vůči partnerovi. Zdá se, že s tím příslovečným zatloukat, zatloukat, zatloukat není vše v pořádku. Jak je to vlastně s tím, že co oči nevidí, srdce nebolí?
Zdá se, že vedle pěti smyslů, které nám slouží k tomu, abychom zvládali realitu kolem nás, máme také něco, co lze nazvat vnitřními smysly. A když máme to štěstí, že je máme, přehlížíme je. Nechceme „vidět“, nechceme si připustit, že by se věci mohly dít jinak. A teprve až se vše provalí, uvědomujeme si, co vše nám bylo zřejmé, ale my odmítali vnímat.
Naše děti k nám přišly proto, abychom se od nich učili.
