Článek
Změnu v zákonech přineslo to, že spoluvlastníci nemovitostí mohou prodat svůj podíl, aniž by upozornili nebo přednostně nabídli svoji část vlastnictví spolumajitelům. Na jednu stranu to chápu. Někdo potřebuje peníze a spoluvlastníci je nemají, aby spolupodíl koupili. To je jedna strana mince. Už se však objevily společnosti, které tyto podíly vykupují a obratem je nabízejí spoluvlastníkům za vyšší cenu, než nakoupili. A vyvíjejí na ně nátlak.
Kolik příběhů nešťastných lidí to přinese? Mají-li sourozenci společný majetek – třeba dům po rodičích, a ve kterém jeden z nich bydlí - uvítali by, kdyby mohli podíl vykoupit a měli čas si třeba vyřídit hypotéku. Takhle se o prodeji dozvědí až od nového majitele.
Dalším nedomyšleným krokem jsou dávky na bydlení. Připustili jsme rozprodej bytového fondu. Dnes majitelé určují výši nájemného, aniž by brali ohled na stav a vybavení bytu a na které nájemníci nedosáhnou. Ti, ze strachu, že by skončili na ulici, podepisují nemravné smlouvy. Proto jim stát dává příspěvky na bydlení. Novým majitelům nemovitostí stačí vybírat peníze od nájemníků a státní příspěvky. Je to pro ně takzvaná investiční příležitost. Jsou jen konzumenty nájemného a do domů nic neinvestují. Nechají je vybydlet, protože jejich investice se jim bohatě vrátila. Kdo pak bude platit demolice takových domů? Není divu, že stát potřebuje stále vyšší daně, na které se my, občané, skládáme, aby pokryly všechny nejrůznější podpory. Po revoluci jsme věřili, že soukromí vlastnici se budou o svůj majetek lépe starat než stát. Jenže mnohdy je to jen chiméra.
Morální principy se jaksi vytratily a všemu začal vládnout jen byznys.
Zapomněli jsme i na to, že ani svoboda v podnikání nemůže být bezbřehá.
