Článek
U Marie jsem pomocí svalového testu našla počátek jejího strachu v šesti letech a šesti měsících. Podle jejího data narození se jednalo o září. Bylo to tedy začátkem její školní docházky. Vybídla jsem ji, aby si vzpomněla, co ji tenkrát rozrušilo. Ve škole se po ní ohlédl chlapec ze třetí třídy. Marii ten jeho zájem potěšil, ale paní učitelka, která to zpozorovala, mu řekla „nedívej se na ni, ta je hloupá“. Bůhví, co tím myslela, ale Marii to poznamenalo. Aby „nebyla hloupá“ ji proměnilo ve šprta a časem se vypracovala k samým jedničkám. Přesto měla stále strach, že není dost dobrá, že ostatní zklame, že selže.
Co když paní učitelka, která jí dala nálepku, že je hloupá, někdy zažila to, že toužila po přízni nějakého chlapce, zatímco on se otáčel za jinou a která byla podle jejích měřítek hloupá. Už si to nepamatuje, určitě by se dušovala, že to tak nebylo.
Jenže náš mozek funguje jako informační databáze. Je v ní všechno, co jsme kdy prožili, stále uloženo. Pak stačí v přítomnosti zažít něco podobného a program se restartuje. Tenkrát si tu událost nezpracovala, nepřehodnotila, a tedy si ji nevymazala. Nemusí si vědomě pamatovat událost jako takovou, ale její tělo si stále pamatuje onu emocionální bolest. Její vnímání bylo tehdy zúžené, neviděla všechny aspekty problému. A tak ta nezpracovaná emoce způsobí, že v určitých situacích reagujeme tak, jak reagujeme. A někdy i překvapeně nebo nechápavě se podivujeme, kde se to v nás vzalo. Prožíváme tak v přítomnosti současně i naši minulost. Navíc pak budoucnost osnujeme podle našich minulých prožitků a zkušeností. Jaká je pak naše přítomnost?
Uvědomění v přítomném okamžiku je momentem, kdy můžeme měnit minulost i budoucnost. Je to jako když pracujete s počítačem. Tam také můžete mazat staré zprávy, které tam už nechcete mít a ukládat si nové. Takové, které jsou v souladu s našimi přáními, tužbami, snahami, plány. Výhodou u počítačů je to, že nemají emoce a neznají tedy emocionální bolest. Nehodnotí, nesoudí. A doufejme, že to tak zůstane i v éře umělé inteligence. Psaní v počítači nás nutí přemýšlet. Udržuje naši pozornost v přední části mozku, zvané prenatální oblast, kde nepociťujeme strach. Ten sídlí v jiné části mozku.
Poslední dobou si uvědomuji, že není nadto, svěřit se se svými problémy právě počítači. Nevěřím, že by umělá inteligence něco podobného dokázala.
