Článek
Tolikrát jsme upadli na zem, a přesto jsme zase vstali a učili se znovu a znovu chodit. Kdybychom uvěřili tomu, že to neumíme a nedokážeme to změnit, dodnes bychom nechodili.
Kdy začínáme o sobě pochybovat a vzdávat se?
Neutíkej, ať neupadneš… zase jsi to zamazal, kdo to má po tobě uklízet… zkazíš to… to neumíš, nech to, udělám to sama… Nešiko… Zkrátka jako děti „překážíme“. A protože chceme od rodičů a všech, kteří jsou pro nás autoritou, aby nás měli rádi, nezlobili se na nás, nehubovali nás, raději začneme dělat to, co od nás očekávají. Podvědomě se začneme vyhýbat problematickým situacím a děláme toho čím dál tím méně.
A co teprve škola? Je jedno, zda nás dospělí trestají nebo odměňují. Podstatné je, že se vždy stavějí do pozice autority, která hodnotí, posuzuje.
Jako příklad můžu uvést ze své poradny příběh jednoho chlapce. Paní učitelka, aby motivovala děti, každý den vybrala dva žáky, kterým dovolila, aby začali psát pery. Pokaždé, když Pavlík nebyl mezi těmi dvěma vybranými, chodil ze školy zklamaný. Nechápal, proč on nemůže psát perem. Vždyť se tolik snaží!
Pamatuji si svá školní léta, kdy jsme byli posílaní do kouta nebo za dveře třídy „na hanbu“. Je to nepedagogické, prohlásili psychologové a tak paní učitelky podobu tohoto trestu ignorovaly. Na nástěnkách se objevil strom a na něm lístečky se jmény. Zlobil-li někdo, lísteček padal níže a níže, až jej paní učitelka schovala do šuplíku. Jméno dítěte zkrátka ze stromu zmizelo.
Ani odměna nemusí být tím nejlepším řešením. Jeden velice neklidný chlapec dostal za odměnu od paní učitelky pěkně malovaný rozvrh za to, že dokázal posedět v klidu deset minut s rukama za zády, což byl pro něj nadlidský výkon. Posadila jej do jedné lavice s Lenkou. Byla pravým opakem - vždy seděla vzorně a ani nešpitla. Ale paní učitelka ji nikdy nepochválila a nikdy ji za to neocenila. Pociťovala jako křivdu to, že také nedostala odměnu.
Škola (podobně jako sport) staví na soutěžení. Povzbuzovat k výkonu se v této společnosti považuje za zcela normální, ba žádoucí. Soutěživost přináší úspěch – vítězi. A co ti, kteří nebyli tak dobří, úspěšní? Je to úspěch na úkor někoho jiného. Nesrovnáváme se se sebou samým, s našimi možnostmi vlastního rozvoje, ale s druhými, s těmi, kteří jsou ti „horší“ nebo „lepší“.
Dospělí jsou opravdu vynalézaví, jak zahýbat s naším smyslem pro vlastní důstojnost.
Všechny příhody související s trestáním či odměňováním jsou součástí nás samých i v dospělosti. Nejčastějšími tématy jsou problémy spojené se sebehodnocením, sebejistotou, sebedůvěrou. A tehdy se často dostáváme do dětství – k odměnám a trestům. Ať už doma nebo ve škole.
