Článek
K tomu všemu člověk zakopne v časopisech tak leda o články zabývající se sexualitou jakoby nic dalšího nebylo podstatou funkčnosti vztahu muž-žena. A i když nejste příznivcem bulváru, vaše zvědavost vám nedá, abyste nesledovali kdo, kde a kým byl viděn.
Známé přísloví – co oči nevidí, srdce nebolí - nahrává nevěrníkům. A ono známé zatloukat, zatloukat, zatloukat je utvrzuje v přesvědčení, že jde jen o milosrdnou lež, protože vlastně nechtěli svému partnerovi nijak ublížit a že lhát je tedy dobré.
Jenže za vším je energie. Podváděný partner záhy vycítí, že se něco děje. Podvádějící partner totiž začne lhát. A lhaní je jiná energie než energie důvěry a otevřenosti. Zpočátku to může procházet, protože i podváděný partner si nechce sám před sebou přiznat, že něco není ve vztahu v pořádku a spojuje si změnu chování svého protějšku s přetížením v práci, fyzickou indispozicí, nebo se utěšuje, že si sám sobě něco jen namlouvá. Pak je to jen otázka času, kdy se ta nečestná hra provalí.
Ať chceme nebo ne, partnerské vztahy jsou dominantou našich životů. A to i když je nemáme. Žijeme pak s pocitem nenaplněné touhy.
Co vlastně vytváří stabilitu vztahů? V posledních dvou generacích dramaticky stouply počty mužů, kteří často vyrůstali bez silného mužského vzoru. Jejich výchovu měly na starosti především ženy, které se rychle v mnohých oblastech zrovnoprávnily s muži. Archetyp ženy je po tisíciletí spojován s představou něžnosti, přitažlivosti a zároveň odmítavostí. Muž musel dobývat její srdce i tělo. Jenže ženy se začaly chovat jinak – osvobodily se z ekonomické závislosti na mužích a emancipovaly se. To pochopitelně mělo dopad i na mužský svět. Muži reagují jinak, než ženy očekávají. Bojí se zodpovědnosti a své skutečné mužské role a zdráhají se jednat dospěle. Jakoby zinfantilněli. A tak mnohdy spoléhají na jednu ze svých jasných a po staletí daných rolí – uchovatele rodu a rozsévače. A na druhé straně mnohé ženy úpěnlivě shánějí muže k založení rodiny. Uvážlivého a zodpovědného.
Mám pocit, že všechen ten zmatek vznikl z toho, že muži a ženy znejistili ve svých rolích. A nejsou šťastní proto, že neumějí k sobě najít úctyhodnou a láskyplnou cestu. A neznám-li svoji cestu, snadno zabloudím.
A tak ze zklamání ve vztazích je stále více lidí tak říkajíc single, stále více dětí zasažených rozvodovými spory svých rodičů. Ty rozchody dopadají i na generaci prarodičů, protože pokud jejich děti nemají pevné zázemí v rodinném vztahu, nemohou je poskytnout ani svým rodičům v jejich stáří.
A možná to může být jednoduché. Děj filmu Mandolína kapitána Corelliho natočeného dle románové předlohy Louise de Bernieres se odehrává na řeckém ostrově Kefalonie na pozadí druhé světové války. Je o soužití obyvatel a italské okupační armády a o tom, co jsou lidé schopni jeden pro druhého udělat. Jednou z výrazných postav filmu je místní lékař a v paměti mi uvízla jedna historka. Když si mu jeden jeho pacient stěžoval, že od doby, kdy mu vyndal z ucha hrášek, sice dobře slyší, ale musí stále poslouchat svoji ženu, jak mu nadává. Že nepřinesl dříví na otop, že… Že by tedy snad bylo lepší, kdyby mu tem ten hrášek vrátil. Doktor mu dal radu: „Dej jí kolem ramen teplý šál, to dříví ženě nanos dříve, než ti stačí o to říci a pokaždé, když půjdeš z práce domů, natrhej jí cestou kytku.“
Že by léčba vztahů mohla být tak jednoduchá?
Magdalena Lautnerová
