Článek
U pokladny byla fronta a ještě došlo k nějakému dalšímu zádrhelu – pokladní k jeho řešení přivolávala vedoucího prodejny a čekalo se… Normálně by to bylo důvodem, aby jeho napětí ještě stouplo. Ale „nějaký šotek“ mu nešeptal: „třeba je to dobře, že tu a nesedíš už v autě na silnici a mohlo se ti stát něco nepříjemného“. V tu chvíli se mu navrátil klid.
Žijeme svázání v systémech přesvědčení. Doba, kdy nám stačilo zaplakat a už někdo přiběhl, aby náš pláč utišil, je za námi jakmile se začneme pohybovat byť jen prvními tápavými krůčky a začneme nabírat nové lekce: tohle nesmíš, tohle nedělej, nebo tě nebudeme mít rádi. Nebo naopak, za tohle si zasloužíš odměnu… Chtěli jsme být hodní a aby nás měli rádi, tak jsme se přizpůsobovali. Pak nastoupíme do školy. Dostaneme se do začarovaného kruhu povinnosti různých musů, aniž bychom chápali, proč to musíme dělat. V tom systému nejrůznějších omezení se nikdo neptá, co nám se líbí, co bychom skutečně chtěli. Dospíváme tak v oparu nepochopení. Sebe samých, ale i v našem nepochopení proč svět funguje tak, jak funguje. Pod vlivem častých pocitů viny a hanby začínáme trpět depresemi.
Co znamená cítit se svobodný? Je to poznání smyslu a účelu svého života a hledaní cesty k jeho naplnění? Dlouho jsem trpěla, než jsem přišla na to, že zažívat klid a mír v duši může být mým vlastnictvím. Že to záleží jen a jen na mně, kdy mne přestanou zraňovat věci, které se mi „dějí“ a já se posunu a začnu vše vnímat jako své životní lekce. Od té chvíle začal být můj život radostnější a tvořivější. Už jsem nežehrala na osud, co mě zase neblahého potkalo, ale začala jsem se ptát, co je to za lekci a co se mám naučit? A nejmarkantněji se to projevovalo ve vztazích. S mou matkou, s manželem, s dětmi… učila jsem se být trpělivá a dívat se na svět i jejich očima.
Být tvořivý a hravý, když klesáme pod tíží životních situací a trpíme, prostě nejde. V momentě, kdy si říkáte, že to nezvládáte, ale ptáte se, k čemu je to, co se vám děje, dobré, čemu se máte naučit, jste schopni překonat své strachy a být na správné cestě. Zdůrazňuji, na správné cestě. Protože cíl je stále ještě daleko.
Skutečně svobodní jsme zřejmě až ve stavu, který lidová moudrost vystihuje rčením - i kdyby trakaře padaly. Znamená to, že zůstaneme v nitru klidní. Už víme, že všechno – i to zlé - má nějaký účel, jen ho zatím nevidíme. Není to pasivita, jen poznání a umění se ne emoce potlačovat, ale odpoutat se od nich. Emoce by nás měla upozornit, že něco není s námi v pořádku. Měli bychom je však nechat projít kolem i skrze nás. Jako bychom byli propustní.
Přestala jsem žehrat na osud, co mě zase neblahého potkalo, ale začala jsem se ptát, co je to za lekci a co se mám naučit? A nejmarkantněji se to projevovalo ve vztazích. S mou matkou, s manželem, s dětmi… učila jsem se být trpělivá a dívat se na svět i jejich očima.
Když jsme připraveni postoupit v odhalování smyslu svého života o krok dál, zažijeme nové setkání ať již formou informace, knihy, nabídky semináře, další přátelské (nebo i nepřátelské) shledání… nebo to přijde prostě jako nápad – něco nás napadne, protože to „něco“ v nás dozrálo.
Jsme holt poutníky a nová cesta se před námi otevře.
