Článek
Stáhne se nám žaludek, pociťujeme vnitřní chvění, stiskneme čelisti atd. Naše tělo má svoji paměť. V naší databázi – v mozku – ukládáme a uchováváme všechny traumatizující události. Možná si už nepamatujeme, co se skutečně stalo, ale naše reakce z dané chvíle se v něm zapisují. A to dokonce od početí. Tělo matky a nenarozeného dítěte jsou v naprosté symbióze, a proto je pro nás důležité i to, co prožívá maminka během svého těhotenství.
Snad každý máme zkušenost s tím, že slyšíme-li nepříjemnou zprávu, poklesneme v kolenou. Proto příjemci takové zprávy řekneme - raději se posaď. Máme obavy, že by se mohl i „složit“. Co se to s námi vlastně děje?
Jde o biochemickou reakci. Jednodušeji řečeno: emoce, které prožíváme, jsou energií, která v našem těle produkuje hormony. Jsme-li stresováni (když se něčeho bojíme, máme strach) náš organismus vytváří stresový hormon adrenalin. Naše radost je pak zdrojem endorfinu. Obě tyto látky mají vztah k našemu imunitnímu a endokrinnímu systému. Vzniká biochemická reakce, jejíž prostřednictvím se naše prožité události „ukládají“ v těle. Biliony nervových buněk, neuronů a jejich propojení přes synapse jsou tak nositeli naší paměti.
V 60. letech minulého století lékař a chiropraktik George Goodheart zjistil, že pokud myslíme na nějakou stresující událost z naší minulosti, testováním napětí (slabé nebo silné) ve svalu, tedy pomocí biologické zpětné vazby, můžeme z mozku získat přesné informace.
Můžeme tak zjistit, kdy a proč došlo v důsledku nezvládnutých emocí k energetickému přetížení organismu a tím i zablokování energetického obvodu. Tělo stále na onu událost odpovídá, čili reaguje oslabením svalu. Vlastně jsme si na základě oné stresující události z dětství vytvořili program: naše tělo se podle něj řídí v okamžiku, kdy se ocitneme v podobné situaci nebo si ji nějakým způsobem připomeneme. Strach dětí ze tmy, ze samoty (někdy stačí, když se probudí z odpoledního spánku a nikdo blízký v místnosti není), z neznámého prostředí, bázlivost a jiné nepřiměřené reakce – to vše má své kořeny v emocionálních situacích, kterými prošly. A čím častěji dítě prožívá jemu nepříjemné stavy, tím více se dostává do nerovnováhy a přestává být zdravé. Na nerovnováhu v těle totiž reaguje náš imunitní systém nemocí. Měli bychom při tom mít na paměti, že důležité není to, co se dítěti nebo kolem něj děje, ale jak se při tom cítí. Děti většinou reagují pláčem, některé zamlklostí, apatií. Nemělo by nás mást, že když nepoužívají „dospělácké“ vzory chování, mnohému ještě nerozumějí. Velice dobře vnímají starosti rodičů, rodinnou nepohodu i to, co dospělí od nich očekávají a ony to nedokáží naplnit. A hrají s nimi svoji hru – manipulují s nimi. Děti záhy zjistí, jak si zabezpečit to, co potřebují. A mnohdy se jim to podaří až nemocí. Ta je mnohokrát signálem – touží po pozornosti rodičů a jejich láskyplné péči.
Proto trpí-li dítě opakovanými záněty dýchacích cest, záchvaty dušnosti nebo má-li při sebemenší psychické zátěži průjem či zvrací, měli bychom se hlouběji zamyslet nad tím, kde se ten problém bere a nesvádět to jen na viry či bakterie. Zkušení odborníci tvrdí, že při každé nemoci dítěte – a zejména do věku šesti let – je potřebné zabývat se i rodiči. A to platí dvojnásobně při dětských chronických nebo opakovaných nemocích.
Metodou ONE BRAIN, která používá kineziologického testu, se můžeme dozvědět, co dítě stresuje a zjistit i věk příčiny. A protože v našem mozku je vše „uloženo“, můžeme s tím pracovat. A sice uvolnit energetické blokády pomocí jednoduchých korekcí.
Pracovat touto metodou je možné i s malými dětmi. K testování svalů se použije prostředník - osoba blízká dítěti.
Při práci s jednou klientkou se jako příčina jejich problémů spojených s jejím nízkým sebehodnocením, sebejistotou a strachy ukázalo, že příčinou je období, kdy chodila do jeslí. Narodila se v době, kdy do tohoto zařízení byly umísťovány děti již od šesti týdnů jejich věku a ona žel patřila mezi ně. Přišla ke mne do poradny s tím, že jí chybí představivost a těžko si uvědomuje své pocity. Naučila se je totiž v dětství popírat.
Děti však mohou mít traumata i z prostředí, kde jim zdánlivě nic nechybí a jsou v naprosté harmonii. Jedna klientka v dětství bývala v pracovních dnech u babičky a na víkend si ji brali rodiče domů. V obou prostředích se cítila dobře, ale i ona si odnesla do dalšího života citová poranění. Jeden příjemný pobyt sice vystřídal druhý, ale vždy ji chvíli trvalo, než se „aklimatizovala“ na nové prostředí. Když se jí to podařilo, vytrhli ji a přenesli jinam. I to bylo příčinou jejích současných problémů – nerada měnila prostředí a vzhledem k okolnostem, ve kterých žila, ji to značně omezovalo.
Naše obavy, nejistoty, strach z osamění sice můžeme překrýt rozumovým zdůvodněním. Cenu, kterou za to však platíme je, že popřeme sami sebe. Jen zakázat si, že na to už nebudeme myslet, nemůžeme „vyčistit“ svoji minulost. Důležité je uvědomit si, jak se cítíme a proč tomu tak je.
Jen hluboké zvědomění – co se nám tenkrát stalo, jak jsme se cítili, a znovuposouzení dané situace, nám pomůže najít vnitřní klid a harmonii.
