Článek
V poslední době se setkávám se zkušenostmi matek, které mají problémy se svými dospělými drogově závislými dětmi. Fascinuje mě, jaké argumenty děti dokáží pod vlivem drog vymyslet, aby ospravedlnily své chování. Jak dokáží být necitlivé a slepé k tomu, že ničí nejen své životy, ale i životy svých nejbližších. Slíbí cokoli, jen aby člověka dotlačily tam, kam potřebují.
Aby bylo jasno – tito závisláci jsou si vědomi svého chování, připouštějí, že by se měli napravit a slibují. Přesto končí na ulici a chytají se každého náznaku, že jim někdo z té jejich bryndy pomůže. A rozčilují se, když pomoc nepřijde a viní zase jen a jen své okolí či okolnosti, aby ospravedlnili své chování.
Přesto máme s nimi něco společného. Děláme to však v míře společensky a sociálně přijatelné. Kdo umí pochopit a má odvahu přiznat si, že žijeme svůj vnitřní svět, že to jsou moje myšlenky, moje pocity a moje reakce. Kdo z nás si umí položit otázku: proč se cítím a reaguji právě tímto způsobem? Co vlastně je za mým rozrušením, citovým zraněním či emocionální bolestí? Hněv, strach, nízká sebehodnota, nedostatek víry ve zlepšení situace? Jak s tím souvisí mé předchozí zkušenosti? Co mě vlastně vede, abych myslela a jednala právě tímto způsobem? Jaké další zkušenosti vyvolávají u mne tyto pocity a reakce? Jaká emoce je pro mne v tomto konfliktu určující a v čem je vlastně hlavní problém?
Do určité míry jsme toxičtí i my, „normální“ lidé. Neuvědomujeme si, že jak reagujeme, co si myslíme, říkáme a děláme, to vše je jen o nás a jen o nás samých. Je to o našich přesvědčeních – co by v našem světě mělo být, co dělat či nedělat nebo co cítím, že bych měl dělat. Abychom ochránili svá přesvědčení a svůj vnitřní svět, který jsme si tak „pracně“ vybudovali od počátku našeho početí, zvykli jsme si automaticky reagovat. Vytvořili jsme si zvyky. Jsou automatickou odezvou našich přesvědčení, jak svět funguje nebo by měl fungovat. Schovali jsme se za ně – jsou naší ochrannou hradbou. A protože setrváváme v tomto zajetí (bohužel dobrovolně!), prožíváme situace, které se nám stále a stále opakují, dokud neprocitneme.
Procitnout je první krok, obtížnější je bohužel ten další. Potřebujeme velké odhodlání a disciplínu toto rozhodnutí naplnit. Konečně svoji pozornost zaměříme na lekce, které jsou nezbytné pro naši změnu.
Každé malé dítě má potřebu zažívat pocit bezpečí. Pocit, že je má někdo rád. Proto se tak radostně uchyluje do rodičovské náruče, když se mu něčeho nedostává. Neznamená to však, že vždy dostane to, co chce, ale to, co potřebuje pro svůj vývoj. Tím je často čas, který mu rodiče věnují. Především bychom neměli zapomínat na to, že děti se učí nápodobou. Batoleti nemusíte vysvětlovat, jak se chodí. Učí se nápodobou. A proto i když stokrát upadne, zase vstane a jde. Jakási vnitřní síla jej k tomu vede.
Ráda bych v této souvislosti zmínila nové tendence ve společnosti. Stanovení pravidel, přes která nejede vlak. Jistě jsou dobře myšlené, ale opět to přeháníme v rámci všech těch tendencí korektivního vnímání. Ve společnosti rezonuje zákaz fyzických trestů. Je prosté plácnutí dítěte přes zadeček fyzickým trestem či snahou o rychlou nápravu nežádoucího chování? Dovedeme rozlišit co je ještě pohovor s dítětem a co už psychické týrání? Dojdeme nakonec k závěru, že děti se nemají kárat a necháme je růst jako kůl v plotě?
Co vlastně je korektní chování? Kde se vloudila chyba?
A to už je o naší vnitřní síle: jsme o mnoho víc, než si představujeme. Jsme schopni měnit své emoční reakce a činit svůj život lepším. Jak to učit naše děti, které si s tím ještě nevědí rady?
