Článek
Po snídani jsem se zastavila u hotelového bazénu. Kromě chlapce a jeho maminky tam po ránu nikdo nebyl. Maminka ležela na lehátku a četla knížku, zatímco hošík se pomocí nafukovacího kruhu plácal v bazénu.
Nedalo mi to – během hodiny jsem jej naučila plavat. Maminka si toho ani nevšimla. Byla tak zahleděná do knížky, že ani nepostřehla, že chlapec plave sám a už nepotřebuje nafukovadlo. Potěšen novým zážitkem se mi svěřil se svým aktuálním trápením. A sice, že musí dělat úkoly do školy a že se mu do toho nechce. Byl listopad a na rodinnou dovolenou byl uvolněn s„výbavou“ školních povinností. Namítla jsem, že je hloupé to celý den před sebou tlačit, ať si to přinese a uděláme to hned spolu. Podařilo se, a maminka odpočívající na lehátku nic nezaregistrovala. Tuším to podle toho, že jak mně, tak chlapci nevěnovala žádnou pozornost, načež úsměv.
Pokračování rodinného soužití této rodiny jsem pozorovala navečer. Tatínek využil hotelové programové nabídky a odjel se potápět. Měl se vrátit před večeří kolem šesté hodiny. V Thajsku hodina sem tam není nic důležitého. Doba návratu z potápění se prodloužila do půl osmé a po celou dobu čekání maminka před recepcí hotelu hystericky pobíhala a dávala najevo strach, zda se mu něco nestalo. Nemohu to přesně tvrdit, ale obávám se, že její strach byl motivován obavami, že ztrátou manžela by mohla přijít o benefity svého pohodlného života.
Pro mne bylo celkem příjemné, že jsem získala přítele. Druhý den ráno přišel u snídaně k mému stolu a dychtivě se hlásil:
„Pojď, budeme dělat úkoly“.
Je to skoro už třicet let. Často mě napadá myšlenka, jaký člověk z tohoto přehlíženého dítěte toužícího po společnosti někoho, kdo mu věnuje trochu pozornosti, vyrostl?
Magdalena Lautnerová
