Článek
„Je tam něco, co vás hlouběji zasáhlo? Vzpomínáte si, že se vám něco stalo?“
Po chvíli rozpaků prohlásil, že si nic z té doby nepamatuje a ukazuje mi velkou jizvu ve své dlani z té doby. Pamatuje si, jak se při hře opřel dlaní o dno rozbité skleněné láhve skryté v trávě. Tekla mu krev z rány a utíkal k matce… Najednou se zcela zděšeně zeptal: „Je to možné, že mě bije?“
Jak snadno vytěsníme události, které nás zraňují. Co mají slova pravda, skutečnost, iluze společné? Nazvu-li to synonymy, budou si všichni o mne myslet, že jsem se zbláznila.
Když sledujete nějaký film, může to ve vás vyvolat pláč, smích, smutek, melancholii, a to i přesto, že od začátku víte, že film je jen přenos dějů na plátno. Tedy iluze. Ve skutečnosti lidé, které jste viděli ve filmu umírat, skutečně neumřeli. Přesto to ve vás vyvolá fyzické pocity. A čím víc nás film „dostane“, tím větší se mu přisuzuje „pravdivost“. Pravdivost čeho? Dokonce to dokážeme i ocenit – udělováním filmových cen pro herce, režiséry, kostyméry, producenty atd.
Podobně je to s naším životem. Žijeme v iluzích. Opakovaně prožíváme své příběhy – nevěru partnera, zradu či podraz přítele, neúspěch v práci. Stále se nám minulé události zpřítomňují a my prožíváme stále dokola pocity, které s nimi máme od počátku spojené. A nedokážeme ten film ve své hlavě zastavit. Pak slyšíme „dobrou radu“ – nemysli na to. Jakoby jediná cesta byla vytěsnit svoji pravdu z mysli. Jsou to právě osobní prožitky spojené s pocity, co řídí náš život.
Naštěstí to funguje také zpětně. Právě teď, v přítomnosti, můžeme měnit minulost a tím i budoucnost. Neodpovídá to přímo Descartovskému racionálnímu pojetí světa nebo dialektickému zákonu vývoje příčina-následek. Můžeme měnit své představy tím, že zpětně uvádíme do souladu naši minulost.
Mnozí si nesou vzpomínky na to, jak jim rodiče ublížili, jak jim nerozuměli, jak je trestali. Ty bolístky z dětství jsou stále s námi, i když si myslíme, že jsme to už dávno zpracovali a odpustili jim. Ale zkusili jste se v duchu s nimi obejmout, ujistit je i sebe, že je máte bezpodmínečně rádi? Jde vám to hladce?
Při práci s klientem projdu situaci, která je „za“ jeho problémem a odehrává se v dětství a on si znovu na obrazovku své mysli promítá příběh včetně uvědomování si svých tehdejších pocitů. Znovu prochází situaci a „dívá“ se do své minulosti, jenže tentokráte má k dispozici nový úhel pohledu daný následujícími životními zkušenostmi. Může být i přesvědčen, že to má dávno zpracované a všem odpustil, že dnes má hezké vztahy s rodiči, se sourozenci. Přesto, když klienta vyzvu, co by tenkrát jeho dětské já potřebovalo, co by jej uklidnilo, tápe. Potřebuji dosadit do příběhu jeho dětství někoho, kdo by jej vzal do náruče a řekl mu něco příjemného. Je to iluze, která má nahradit pocit, že přes všechno, co se stalo, byl hoden lásky. Někdy je to těžké, odmítá se schoulit v náručí toho, kdo by mu měl být nejbližší, do objetí matky. I když rodinu osobně znám a zdá se být plně funkční, udivuje mne, že někteří klienti představu matky jako utěšitelky odmítají. Pak nezbývá, než aby sám klient v duchu přistoupil k dítěti. Čím dokonalejší je iluze, čím dokonaleji prožívá tuto novou skutečnost, tím více se dostává k pravdě svého života.
Magdalena Lautnerová
