Článek
„Bavilo tě to dneska ve škole?“ ptala se na konci prvního školního týdne před naší školou jedna maminka svého synka. „Ale jó,“ odpověděl jí ten klučina, ale myslím, že ji ani moc nevnímal, protože trénoval s jojem.
Přemýšlela jsem o té otázce cestou domů. Pokládáme ji docela často. Myslíme ji dobře. Chceme, aby se dětem ve škole líbilo, aby tam chodily rády a aby učení nebylo utrpení. Ale musí se děti ve škole pořád bavit?
Co je cílem?
Čím déle učím, tím víc přemýšlím nad tím, jestli jsme si někde cestou nezačali plést dvě různé věci: dobrou výuku a zábavnou výuku. Nejsou to synonyma. Děti si samozřejmě při dobré výuce mohou užít legraci. Smějí se, hrají hry, vyrábějí, soutěží nebo něco společně objevují. Ale to jsou jen prostředky. Cílem je, aby se UČILY.
A učení někdy zábavné je. A někdy taky ne. A myslím, že je to v pořádku.
Několikrát už jsem ve třídě zažila situaci, kdy dítě sedělo nad úlohou z matematiky, snažilo se přijít jí na kloub, přemýšlelo, bylo soustředěné a zamyšlené. Psalo, gumovalo, opravovalo, zkoušelo to znovu. Někdy mám chuť přijít na pomoc. A přicházím. „Můžu tě nějak navést?“ ptám se. „Ještě mě nech, chci na to přijít sám,“ odpovídá žáček (ano, děti mi tykají). Tak čekám. Navenek se neděje nic. Žádné kartičky, žádné běhání po chodbě, žádné aktivity, kde děti luští QR kódy apod. Jen jedno dítě sedí nad sešitem a přemýšlí. Po chvíli zvedne hlavu a řekne: „Už to mám!“ A vysvětlí, kde byla chyba, proč to teď zvládlo a člověk vidí tu radost v jeho očích.
A i pro tyhle chvíle jsem si vybrala učitelské řemeslo. Některé dobré věci zkrátka trvají déle. A jsou namáhavé.
Když dítě přečte první celou knížku, může zažívat obrovskou radost. Předcházely tomu ale stovky přečtených slov. Některá šla lehce, u jiných se zadrhávalo. Některé věty muselo přečíst znovu. Když přijde na řešení matematického problému, může zažít nádherné „Aha!“. Jenže před tím „aha“ někdy bývá deset minut, během kterých neví, zkouší, škrtá, vrací se, udělá chybu a zkusí něco jiného.
Tohle všechno je učení. Kdybychom se dítěte právě uprostřed toho procesu zeptali, jestli se dobře baví, možná by nám odpovědělo, že ani trochu. A přesto jako učitelka vnímám, že tyhle minuty jsou cenné. Ta chvíle mezi NEVÍM a UŽ VÍM.
Učitel není animátor dětského koutku nebo herničky
V posledních letech se kolem vzdělávání vytvořil zvláštní tlak. Hodina má děti zaujmout. Aktivizovat. Motivovat. Má být pestrá, hravá, zážitková. S velkou částí toho souhlasím. Jen se občas bojím, že jsme to vzali až příliš doslova. Tlak influencerů na sítích nás nutí do něčeho, co vlastně ani sami nechceme. Ale je „in“ laminovat, tisknout kartičky, vymýšlet stanoviště a běhací diktáty, převlékat se za čarodějnice a zvířata a víly. Přemýšlíme, kam nalepíme úkoly (jestli na plot, na stěnu chodby nebo do lesa), jen aby děti druhý den náhodou nemusely chvíli jen sedět a přemýšlet. Někdy si říkám, jestli jsme se trochu nezbláznili.
Aktivní dítě podle mého názoru není nutně dítě, které se pohybuje. Může nehybně sedět a v hlavě mu může probíhat plno věcí. Může být zabrán do matematické úlohy nebo se soustředit nad slohovou prací. Může si potichu číst svou knihu ve čtenářské dílně.
Aby nedošlo k mýlce: Nechci nudnou školu. Opravdu ne. Nejsem opačný extrém a Igor Hnízdo. Hodiny, ve kterých učitel čtyřicet pět minut mluví, děti opisují zápis do sešitu a po konci kapitoly píšou test, rozhodně neobhajuji.
Jenže stejně tak neplatí opačná rovnice: Čím větší zábava, tím lepší výuka.
Dítě se může skvěle bavit při hledání kartiček, při stopování QR kódů nebo při práci na stanovištích, ale téměř nic se nemusí naučit. A může se intenzivně učit při činnosti, která zvenku vypadá naprosto obyčejně a nudně. Ono se totiž pro instagramové účty to „obyčejné“ špatně fotí. Přemýšlení, soustředění, chyby, návraty k problému, rozhovory dětí, když jim vyšly různé výsledky.
Podpora vytrvalosti - úkol hodný mistra
Ve škole se učíme vydržet, že něco nejde hned. To považuji za čím dál důležitější. Děti vyrůstají ve světě, který umí spoustu nepohodlí odstranit. Video, které mě nezaujme, přeskočím. Hru, která mě nebaví, vypnu. Nečekám dlouho na nic. Ale něco zkrátka přeskočit nejde. Chvíli trvá, než se naučíme číst. Než správně píšeme tvary písmen. Než pochopíme zlomky nebo zvládneme hru na klavír. Někdy musíme překousnout tu chvíli, kdy mi ještě něco nejde. Třeba se vztekám, třeba brečím, třeba prásknu sešitem. Ale neodejdu.
Nemyslím si, že bychom děti měli nechat tápat a mořit se s úkoly, které jsou nad jejich síly. Ale pomoc neznamená odstranit všechny překážky. Někdy může učitel nejvíc pomoct v tom, že „jen“ chvíli počká. A nechá děti přemýšlet. I v tom je učitelské umění: odhadnout, kdy už zasáhnout. Kdy je ta nejlepší chvíle.
Snažím se tvořit ve své třídě RADOST místo ZÁBAVY. Radost z toho, že jsme se něco naučili, že něco umíme, že jsme na něco přišli, že jsme našli řešení, že jsme něco dokončili, překonali. A chci, aby tuhle radost děti zažívaly co nejvíc a nejčastěji.
Problém je v tom, že se nedá připravit předem, vytisknout, zalaminovat a rozdat dětem na začátku hodiny. Děti si k ní musí dojít samy. A někdy to trvá.
Tak se vracím k té mamince, která se ptala, jestli to dítě bavilo. Ono by možná stačilo trochu tu otázku upravit: Umíš dneska něco, co jsi ráno neuměl? Na co jsi dneska přišel? Co pro tebe bylo těžké? Na co jsi dneska pyšný?
