Článek
V jedné z učitelských FB skupin se nedávno objevil příspěvek, který vzbudil emoce. Zněl nějak takto: Paní učitelka zjistila, že listopadová výplata nepřišla s obvyklou odměnou, kterou očekávala. Mezitím už nakoupila dárky pro své deváťáky. Výzdobu, stromek, vše ze svého. Výsledkem je absurdní situace: učitelka, která investovala tisíce do školy, má problém zaplatit nájem.
Na FB post jsem zareagovala otázkou, zda je nutné, aby učitelé platili výzdobu ze svého. A proč to vlastně děláme… odpověď na sebe nenechala dlouho čekat, cituji: „Protože by to ve třídách nebylo hezké. A v neposlední řadě chcem i my samy pracovat v příjemném prostředí.“
Na příběhu je důležité nejen to, že letos mnohé školy odměny skutečně vyplácet nemohou. Důležitější otázka je jiná:
Proč učitelé dávají do školy tolik vlastních peněz?
V českém školství se nenápadně vytvořila norma: kdo chce, aby to „ve třídě hezky vypadalo a bylo to HEZKÉ“, kdo chce dětem něco dopřát, ten si to prostě zaplatí.
Přinášíme do škol materiály, nakupujeme dárky, tiskneme pracovní listy doma (ve škole jsou tisky omezené - a ještě jen černobíle), kupujeme výzdobu, někdy i pomůcky nebo pracovní materiály. Někde bez řečí, jinde s pocitem, že „to se tak dělá“. A že to chceme mít „hezké“.
Jenže ne — to se tak dělat nemusí. Učitelé nejsou sponzoři škol. A rozhodně to nemá být na úkor vlastních existenčních potíží (otázka finanční gramotnosti by byla asi nad rámec tohoto článku).
Tiché očekávání, nebo sebeobětování?
Často to není nikdo konkrétní, kdo by nás do toho nutil. Tlak vzniká jinde.
V některých školách se výzdoba nebo dárky berou jako samozřejmost. Často si zavaří samotné paní učitelky - přece nechceme, aby děti něco neměly. Jsme přece perfektní… Možná by se kolegyně divně dívaly, kdybychom nic nepřinesly… A škola na to nemá, tak proč bych to nekoupila, že?
Takže ve školách a třídách jsou vyzdobené nástěnky, prodejci drobných dárků (no nekupte přívěšek za pouhých 30 Kč) si mnou ruce, učitelky houfně nakupují, ke stromečku domů přikoupíme větve do třídy… ve třídách je to načančané, ale učitelské peněženky pláčou.
Když se dobrý úmysl stane pastí
Vánoční čas tuto praxi ještě víc odhaluje. Na mnoha školách si učitelé kupují dárky pro děti z vlastních peněz. Taky výzdobu, stromeček, adventní kalendáře plné překvapení… Často proto, že „to tak vždycky dělali“. Je v tom dobrý úmysl, vřelost, péče — ale také škodlivý model, který se jednoho dne vrátí jako bumerang. V podobě nečekané výplaty, ve které chybí odměna, ale ne chybějící výdaje.
Ptám se:
Proč si školy neřeknou otevřeně, co má financovat škola, co rodiče, a co už není na učiteli? Proč je normální, že učitel dotuje státní instituci? A proč to už tak dlouho nikomu nepřipadá divné?
Dokud budeme reagovat slovy „chci to mít ve třídě hezké“, asi se nic nezmění. Musím říct, že jsem taky měla období, kdy jsem kupovala fůru věcí. Ale pak jsem si řekla, že to není mým úkolem. Ani povinností. A nikdo to po mně nechce. Je to jen past, kterou jsem si nastavila sama. A ruku na srdce: Dělat to pro pocit „budou šťastní“ nebo „budou mě mít rádi“, to fakt nefunguje :)
Co s tím?
Začít můžeme překvapivě jednoduše:
- Přestat platit věci, které nejsou naše povinnost. Děti o nic nepřijdou. Fakt ne.
- Mluvit o penězích otevřeně. Ve sborovnách, s vedením i mezi sebou. I třeba u nás doma, ve vlastní rodině.
- Stanovit si hranice. Škola má rozpočet. Rodiče mají možnosti. Učitel má také svůj vlastní osobní život, platí svoje složenky a stromeček kupuje domů. Děti jsou zručné a mnohou výzdobu mohou zastat samy.
- Podporovat kulturu, kde je normální říct: „Na tohle nemám.“ A kde se za to nikdo nestydí.
Co k tomu dodat
Příběh z facebookové skupiny není o jedné učitelce a jedné výplatě. Je o systému, který spoléhá na to, že český učitel všechno „nějak zakryje“ — vlastní zdrženlivostí, nadšením nebo svou peněženkou. Možná je čas to přestat brát jako normu.
Protože dokud budeme školu tiše dotovat ze svého, nikdo jiný to za nás nezastaví.
