Jak se učí v New Yorku: Den v Queensu očima učitelky z Česka

Charterové školy jsou veřejně financované školy, které ovšem fungují nezávisle na místních školských úřadech. Mají větší autonomii v tom, jak si nastaví výuku, jak vybírají učitele a jakou filozofii školy zvolí. Na oplátku jsou ale důsledně hodnoceny – jejich výsledky se sledují a pokud škola dlouhodobě neplní své cíle, může přijít o licenci.

Charterové školy jsou otevřené všem, bez školného, bez zkoušek. Pokud je o školu větší zájem, než kolik má míst, rozhoduje losování. I proto se rodiče často snaží najít „tu správnou“ charterovou školu pro své dítě – a doufají, že jim štěstí bude přát.

V červnových dnech jsem měla možnost navštívit jednu z těchto škol – OWNCS2 (Our World Neighborhood Charter School 2) ve čtvrti Howard Beach v newyorském Queensu. Jedná se o základní školu pro děti od školky do 5. třídy (věkově přibližně 5–11 let). Škola patří do sítě OWNCS, která si klade za cíl vychovávat zvídavé, samostatné a angažované žáky s respektem k různorodosti světa.

OWNCS2 je skutečně pestrá – co do národností, jazyků, přístupů i energie. Už při vstupu do budovy je patrná přátelská atmosféra, pestré nástěnky s dětskými pracemi, prosklené dveře tříd a živé výukové prostředí.

Výuka je postavena na širokém spektru předmětů – angličtina, matematika, přírodověda a společenské vědy tvoří základ, ale důležitou roli mají také hudba, výtvarná výchova, zdravověda, tělesná výchova a španělština, která se tu učí už od školky.

Velký důraz klade škola na tzv. STEAM přístup – zkratka znamená Science, Technology, Engineering, Arts and Mathematics (věda, technologie, inženýrství, umění a matematika). Děti se tu neučí jen „o vědě“, ale vědu samy dělají. Staví konstrukce, zkoumají vlastnosti materiálů, vytvářejí jednoduché stroje nebo programují malé roboty.

V hodinách STEAM vycházejí učitelé z metodiky Project Lead The Way (PLTW), která podporuje projektové a badatelské učení – tedy učení, při kterém děti aktivně objevují, vymýšlejí, zkoušejí a diskutují. Žádné hotové odpovědi, ale otázky typu „Proč si myslíš, že to tak funguje?“, „Co by se stalo, kdyby…?“

Zajímavostí školy je, že v současnosti prochází procesem autorizace IB – tedy mezinárodního vzdělávacího programu International Baccalaureate. Pokud uspěje, stane se tzv. IB World School a bude oficiálně nabízet Primary Years Programme (PYP) – program určený právě dětem na prvním stupni.

IB program je v celém světě vnímán jako velmi kvalitní a propracovaný systém, který rozvíjí u dětí zvídavost, kritické myšlení, mezinárodní porozumění a samostatnost. Důraz se tu klade nejen na obsah učiva, ale také na osobnostní růst, práci s informacemi, jazykovou kulturu a propojení výuky s reálným světem.

V praxi to znamená, že v OWNCS2 děti nepíší testy pro testy, ale učí se formulovat otázky, hledat odpovědi, hodnotit informace a vidět souvislosti. Důležitější než výkon je smysl – proč se učím a co s tím dovedu udělat.

OWNCS2 není výjimečná jen svým programem, ale také každodenní atmosférou. Učitelé a asistenti znají své žáky jménem, všímají si jejich potřeb, mluví s nimi v šatně i na chodbách, často spolupracují v týmech. Rodiče jsou do života školy aktivně zapojeni, ať už při akcích, konzultacích nebo výletech.

Dostala jsem se do několika hodin a pro mě jako učitelku elementaristku to bylo velmi poučné. Co jsem viděla?

Když jsem přišla do páté třídy (měla jsem to dopředu domluvené s učitelem), byl tam klid, v lavicích seděly děti a četly. Učitel v hodině nebyl. Vzadu ve třídě seděla asistentka, která pomáhala jedné dívce se čtením snazších textů, než se kterými pracovala celá třída.

Sedla jsem si potichu vedle jednoho studenta a dívala se, co vlastně dělá. Celá třída měla na tabuli pokyn, aby všichni četli kapitoly 19 a 20 z knihy Out of My Mind. Knížka je o jedenáctileté dívce Melody, která trpí mozkovou obrnou. Je velmi inteligentní, ale neobejde se bez pomoci. Má velkou touhu komunikovat a být pochopena. Páťáci byli zabraní do četby a u sebe měli velké desky s úkoly ke každé kapitole. Ale nepředstavujte si otázky typu „O čem to bylo?“ nebo „Jak se ti kniha líbila?“

V pracovních listech se s textem i příběhem pracuje opravdu detailně. Pokud bychom se měli pohybovat na Bloomově taxonomii, určitě nezůstáváme v nejnižším levelu. Žáci pracovali s předvídáním, hodnotili chování postav, popisovali reakce nebo charaktery. Desky měli na celou knihu, postupně dostávali další listy tak, jak četli příběh.

Vzpomněla jsem si na čtenářské deníky, které se objevují v českých školách. Líbilo / nelíbilo, stručný obsah, jména postav, letopočty autorova života… Tenhle způsob výuky čtení je mi daleko bližší a jen tiše doufám, že k nám třeba taky jednou dorazí a že nakladatelé třeba podobné listy vydají spolu se zajímavou literaturou pro malé čtenáře.

V americkém školském systému se žáci vyučují už v kindergarden základům čtení a psaní. Děti, které jsou u nás v mateřské škole, se učí spelling a čtou jednoduchá slova a začínají psát.

Byla jsem se podívat i v předškolní třídě. Děti seděly na koberci a spolu s paní učitelkou a asistentkou zkoušely číst krátká slovesa. K nim pak přidávaly příponu -ING a výsledná slova pak psaly do svého pracovního listu.

Co mě zaujalo úplně nejvíc, byla míra podpory, kterou paní učitelka dětem dávala. Měla vysoká očekávání, věřila dětem, podporovala je, povzbuzovala, oceňovala každý - i malý - úspěch. Ve třídě byla hodně uvolněná a radostná atmosféra, každý žáček pracoval svým tempem a všem se podařilo napsat aspoň pár slov.

Dostala jsem se i na lekce hudební výchovy. Ty tady učí Češka, paní učitelka Irena, která v USA už dlouho žije a má zkušenosti z několika amerických škol. „Líbí se mi spolupráce mezi učiteli,“ říká a dodává, „je tu fajn atmosféra, jsme malá škola, všichni se tu známe a je tu velmi přátelské prostředí. A je tu plno učitelů, kteří nejsou původem Američané.“

Hudebnu, kterou tu Irena má k dispozici, bychom si asi ve svých školách taky přáli. Bubny pro každé dítě, rozložitelný nábytek, klávesy, interaktivní tabule s výukovými programy, které jsou opravdu propracované a připravené pro učitele. Velký koberec, hodně prostoru.

Uprostřed hodiny, kdy děti improvizovaly a hrály na bubny (mimochodem velmi dobře) dostaly zničehonic tichý signál a v mžiku se schovaly. Paní učitelka zatáhla závěsy, zajistila dveře speciálním zámkem, zhasla a vypnula tabuli. Rázem byla úplná tma a úplné ticho. To trvalo pár minut, než dala paní učitelka povel k návratu do hodiny. Byla jsem překvapená, přiznávám.

„Paní učitelka to nezná,“ vysvětlovala pak Irena svým studentům, když mě viděli, jak se nikam neschovávám. „Vy u vás ve škole netrénujete lock-down?“ ptalo se jedno dítě. „Ne, u nás se tohle netrénuje,“ odpověděla jsem překvapeným studentům. A v duchu jsem si pak ještě dlouho říkala, jestli by moje děti ve škole věděly, jak zareagovat, kdyby - nedejbože - k nějakému útoku došlo. Bavila jsem se pak o nácviku s Irenou. „Všichni vědí, co mají dělat. Trénujeme to několikrát ročně. Útok a požár. Děti jsou na případné situace připraveny. I když - nikdy nejsi dost připravena…“ Na tenhle zážitek myslím od svého návratu docela často.

Škola, kterou jsem měla možnost navštívit, mě velmi mile překvapila hlavně tím, jak se učitelé chovali k dětem. Myslím, že v tomhle směru bychom se měli hodně učit. Šli jsme po chodbě a učitelé děti oslovovali jménem, ptali se jich, jak se mají, jak se vyspali, co měli k snídani, … Všude úsměvy, nikdo nezvyšoval hlas.

Všichni učitelé mě bez problémů pustili do třídy, odpovídali na otázky, byli milí, vstřícní, neměli vůbec problém, abych nakoukla pod pokličku a podívala se, jak to dělají. Kéž by u nás tohle mohly zažívat všechny děti - tu pozornost, laskavost a partnerství. A kéž by učitelé dovedli do svých tříd pustit nakouknout své kolegy a sdíleli víc příklady dobré praxe.

Milá Ireno, milí učitelé a vedení školy, děkuji za možnost, že jsem u vás mohla pobýt, držím palce v IB certifikaci a přeji zvídavé a nadšené děti a milé a spolupracující kolegy.

Chcete-li více informací o škole, můžete navštívit oficiální web: owncs.org/own-2-elementary-school.