Článek
Volba padla na Řecko. Z finančních důvodů jsme zvolily cestu autobusem. Netušily jsme, že nás čeká třicet hodin cesty tam a zpátky dobrých dvacet sedm.
Hned v Praze, při čekání na autobus, jsem si všimla zajímavé dvojice žen. Jedna vysoká, štíhlá, druhá malá, s poněkud asymetrickou postavou a nepřítomným výrazem ve tváři. Vysoká, štíhlá se každou chvíli obracela na malou, aby se ubezpečila, že je všechno v pořádku. Konečně přijel autobus a začali jsme nastupovat. Velká část lidí už byla odbavena, když v tom se ozval zoufalý výkřik: „Libuno, kde jsi?!“ Vysoká zmateně pobíhala po nástupišti a snažila se najít malou. Autobus byl připraven k odjezdu. „Nemohu najít svoji sestru,“ zoufale mávala rukama vysoká. "Vždyť stála vedle vás, “ poznamenal jakýsi pán. "Stála, stála, ale už nestojí, “ odsekla vysoká.
Uplynulo dobrých 30 minut, když se konečně vysoká objevila, za sebou vlekla malou, která se vzpouzela a odmítala s ní vstoupit do autobusu. Konečně se obě usadily. Přesně naproti mně, přes uličku. To bude zajímavá cesta, pomyslela jsem si a zabořila se do sedačky. Malej zvládal cestu perfektně a my dvě celkem také.
Všimla jsem si, že vysoká nevyužívá přestávek na toaletu a zůstává s malou sedět na místě. Konec konců poté, co s ní zažila, jsem se ani nedivila.
Nastala noc, většina cestujících pospávala, když v tom jsem zacítila příšerný smrad. Jak se smrad šířil po celém autobusu, postupně se všichni začali probouzet. Začaly se ozývat hlasy: „Tady něco strašně smrdí!“ Vysoká se rovněž otáčela a čichala kolem sebe. Po chvilce se s vyděšeným výrazem obrátila na sestru a zařvala: „Libuno, ty ses posrala?“ Na tváři Libuny se objevil široký úsměv a s přikývnutím nás všechny ubezpečila o tom, že je to pravda. Co teď? Autobus si to hnal po dálnici, oba řidiči, napůl udušení smradem, se radili, kde co nejdříve zastavit. Nacházeli jsme se na území Albánie a byla pramalá naděje, že se to v nejbližší době podaří. Mnozí z nás litovali, že si na cestu do Řecka nevzali místo potápěčské masky masku plynovou.
Konečně jsme zamířili ke krajnici. Všichni se překotně hrnuli jeden přes druhého ke dveřím nadýchat se čerstvého vzduchu. Tentokrát vystoupila i vysoká s Libunou a zamířily na toaletu. Mezitím řidiči odmontovali znečištěnou sedačku a vyměnili ji za náhradní. Zbytek cesty proběhl už bez jakýchkoliv zdržení a v časných ranních hodinách jsme dorazili na místo.
Ubytování bylo ve dvoupatrovém apartmánu, kde každé dva pokoje měly jeden společný balkón. Malého jsme strčily do postele a začaly si ukládat oblečení do skříně. „Áááá!!!“ zařvala jsem a dcera, která se vyděsila mého řevu, zaječela taky. S úlekem jsme hleděly na postavičku Libuny, která se najednou ocitla uprostřed našeho pokoje. Odvedle se ozval nešťastný hlas: „Libuno, proboha, kde zase jsi?“ A tak jsme zjistily, s kým budeme po celou dobu pobytu sousedé.
Jelikož jsme sdíleli společný balkón, postupem času jsme se sblížili. Libuna se vyskytovala v našem pokoji víc než ve svém. Oblíbila si našeho vnuka, a tak jsme večery trávili všichni společně. My čtyři ženy jsme seděly na balkóně a pily kávu nebo vínko a Libuna s vnoučkem lezli po zemi a pouštěli si autíčko, které si vnuk vzal s sebou.
Každé ráno už Libuna stála v našem pokoji a čekala, až se připravíme a vyrazíme na pláž. Našeho vnuka si zcela přivlastnila. Stavěli spolu hrady, když se malý rozběhl, poskakovala za ním a oba povykovali radostí. Problém nastal, když se nějaké dítě rozhodlo připojit ke hře a začalo brát malému hračky. Musely jsme být stále ve střehu, neboť se stávalo, že se ozval řev. To se Libuna snažila vyrvat batoleti kyblíček a praštit ho lopatičkou, protože věci patřily vnukovi.
Dovolená rychle uběhla a než jsme se nadáli, byl tu poslední den. Abychom si ho ještě užili, šli jsme všichni na pláž. Rovnou od moře jsme nastupovali do autobusu. S výbornou náladou jsme se usadili, abychom se vydali na dlouhou cestu zpět.
Oba řidiči obezřetně pokukovali po Libuně. Zrovna jsem přemýšlela o tom, kolik si asi vzali náhradních sedaček, když v tom se ozvalo: „Libuno, ty ses počůrala?“ Všichni ztichli a s napětím očekávali, co se bude dít. Libuna ovšem kroutila nesouhlasně hlavou. Pod ní se pomalu rozšiřovala mokrá skvrna. Řidiči už naštěstí hlásili, že za pár minut bude pauza.
Libuna se sestrou zamířily ihned na toalety. Zatroubení nám dalo signál, abychom si opět nastoupili. Jako poslední nastupovaly obě sestry. Libuna se širokým úsměvem, její sestra s odevzdaným výrazem v obličeji se otočila k nám a zaúpěla: „Ona si nechala na sobě ty mokré plavky.“
