Článek
Dohoda o práci. Dohoda o mlčení.
Tenhle text je o mně.
A taky o systému, který si hraje na legální, ale žije z ticha lidí.
Mám smlouvu. Razítko. Podpis. Všechno sedí. Oficiálně pracuju. Jenže ten papír mě nechrání. Když onemocním, nemám nemocenskou. Když se ozvu, můžu skončit. Když nepřijdu, nemám zaplaceno. Pracuju na dohodu. Ne jako výhoda, ale jako past.
Každý den vstávám s vědomím, že nemám kam couvnout. Nejdu do práce proto, že bych chtěl. Jdu proto, že musím. Směny jsou dlouhé. Tělo bolí. Hlavu nikdo neřeší. Vím, že bych měl zůstat doma, ale doma se z bolesti nenajím. Tak jdu. A mlčím.
Na papíře nejsem zaměstnanec. Jsem „spolupracovník“. Ve skutečnosti jsem jen levná pracovní síla bez jistot. Bez ochrany. Bez hlasu. Když se něco pokazí, je to můj problém. Když se pokazím já, firma jede dál.
Nejhorší na tom není únava. Ani bolest. Nejhorší je strach. Strach říct, že už nemůžu. Strach onemocnět. Strach ozvat se. Protože vím, že na moje místo čeká někdo další. A systém s tím počítá.
Říká se, že si za to lidi můžou sami. Že si měli vybrat líp. Jenže realita je jinde. Spousta firem dnes nabízí jen tohle. Dohody. Bez odpovědnosti. Bez závazků. A člověk buď kývne, nebo nemá nic.
Tohle není práce s jistotou. Tohle je dohoda o mlčení. Mlčím, protože potřebuju zaplatit jídlo. Mlčím, protože chci mít kde spát. Mlčím, protože nemám rezervy. A čím déle mlčím, tím víc se z toho stává norma.
Tenhle text nepíšu proto, abych brečel. Píšu ho proto, že pracovat ještě neznamená žít. A že legální ještě neznamená férové. Jestli tohle někomu připadá přehnané, pak má možná štěstí. Já mám jen další směnu.
