Článek
Nejsme osamělí. Jsme jen sebestřední.
Říká se, že lidi jsou dneska osamělí. Blbost. Lidi dneska nejsou osamělí, jen jsou strašně plní sami sebe. Každej má potřebu něco říct, něco sdílet, něco vysvětlit. Hlavně sebe. Hlavně svůj názor. Hlavně svou pravdu. A ideálně hned. Teď. Bez čekání.
Poslouchání se stalo zbytečnou dovedností. Zdržuje. Nepřináší lajky. Nedá se zpeněžit. Když někdo začne mluvit o něčem nepohodlným, většina lidí už v hlavě netvoří porozumění, ale odpověď. Nebo únik. Nebo soud. „To je jeho problém.“ „To je negativní.“ „To je moc.“
Dneska už nestačí říct, že je ti blbě. Musíš to říct správně. Krátce. Stravitelně. Bez emocí. A ideálně s happy endem. Jinak jsi obtížnej. Otravnej. Slaboch. A tak se lidi radši tváří v pohodě, i když se jim všechno sype. Protože pravda se dneska nenosí. Pravda kazí náladu.
Všichni chtějí pochopení, ale málokdo ho umí dát. Všichni chtějí, aby je někdo vyslechl, ale jakmile mají poslouchat oni, najednou není čas. Najednou pípne telefon. Najednou se musí jít. Najednou je to „moc hluboký“.
A pak se divíme, že vztahy jsou prázdný, rozhovory povrchní a lidi unavení, i když „vlastně nic nedělají“. Možná jsme jen zapomněli, že být s druhým člověkem znamená občas držet hubu. Nebýt chytrej. Nebýt zajímavej. Jen být.
Ale to by chtělo trochu pokory. A tu dneska nemáme čas pěstovat. Máme totiž plný ruce sebe.
